POVÍDKYODKAT

Diana byla hrozně ochotná strávit se mnou v kumbále několik hodin. Ani nevím kolik toho na mě narvala, než byla úplně spokojená. „Ještě šaty. Ty potřebuješ. Co kdyby si doprovázela Patrika na nějakou akci. Tam prostě nemůžeš jít v džínech a tričku.“ Podotkla Diana a tentokrát obešla celou místnost a zastavila v rohu, kde bylo pár pověšených pytlů. Chvíli je přebírala, až se dostala k předposlednímu. „Tady jsou.“

Isabela se lekla a pustila krabici. Lejstra se vysypala přímo na mě. „K čertu. Ženská!“ To mě chce pořád vytáčet? Archív je pro mě nebezpečný místo. Přesně jak jsem na tu krabici napsal, tak se to stalo znovu. „Já nechtěla.“ Řekla ustaraným hlasem a slezla ze schůdků, aby mi z hlavy sundala krabici. Naše pohledy se setkaly na pár vteřin, než jsem uhnul. „Je vám něco?“ Pořád jsem byl trochu přihrbený jak se instinktivně bráním proti nárazu. „Proto sem nechodím.“ Mrzutě odseknu, když ucítím jak mi oprašuje rukou záda.

Utíkali jsme uličkami, o kterých jsem doteď neměl ani tušení. Skryte na takových místech, kde bych je nečekal. Dokonce se ocitneme v něčím pokoji a pokračujeme vchodem krytým za skříní. Konečně se zastavili a já sotva popadal dech. Jeden z nich se otočil a přeměřoval si mě pohledem. Jako by nevěřil, že to jsem právě já, kdo měl vládnout nad Iriánem.

Copak ten den nikdy neskončí? Byla jsem nucena nasednou do auta a nechat se odvézt. Schválně jsem panu Patrikovi řekla, ať zastaví poblíž. Nechci, aby věděl přesnou adresu, ale vůbec nereagoval a odvezl mě před mojí bytovku. Docvaklo mi to pozdě, proto se díval do mého životopisu.