POVÍDKYODKAT

Dračí prokletí 3.díl Kdysi draci napadli členy mojí rodiny a všechny, až na mě roztrhali na kusy a já se na to musela dívat škvírou v podlaze rozpadajícího se obydlí. Když konečně draci odlétli, vzpamatovala jsem se a běžela do vesnice pro pomoc, ale všichni se ke mě otočili zády a tak se celý život protloukám. Ještě dnes když už jsem téměř dospělá se mi zdají noční můry o napadení draků a od té doby jsem sama a bez pomoci. Jednou viděla přilétat modrého draka a obdivovala jeho krásné šupiny a barvu a pomyslela si: Něco tak nadpozemského nemůže působit bolest a utrpení lidem. Dodala si ještě trochu odvahy a sbalila pár osobních věcí a vydala se na cestu. Tady jí stejně nic nedrželo. Kousek od domu se ještě naposledy otočila a zadívala se na hroby svých rodičů a bratra, tím pohledem se s nimi rozloučila a minulost nechala za sebou. Začala se vzdalovat hlouběji do lesa, až se ztratila v houštinách. Nevěděla kde to vlastně je, ale něco jí našeptávalo, že tady není sama. Otočila se dokola

Škola pro chytráky 32. díl "To se jako vážně nepoučil?" Podívám se na les, kde byla tma jako v pytli. Hiro svítil na levou stranu a já na pravou. "Ne. Děláš jako by si ho neznala a přitom je na tobě tak závislej." Povzdychla jsem si a prošla okolo odbočky k parku. Něco mě říkalo, abych se na poslední chvíli otočila. Ze zatáčky vyšel Kei. Celá jsem se zamračila a Hiro to na mě viděl. "Aki běž domů já to tady srovnám a děkuju za pomoc." Doslova mě otočil a odstrčil o pár kroků a já neváhala a šla. Srážka s tímhle blbcem, by mohla být tentokrát smrtelná. Přidala jsem do kroku, aby mě nepronásledoval, ale nic takového se nestalo. Aniž bych je někde za sebou zahlédla dorazila jsem domů a tam se zahrabala do peřin. Co se dělo pak netuším. Ráno bylo jako každé jiné. Ani se mi moc nechtělo do školy, protože na mě určitě čeká před domem jako tomu bylo v posledních dnech. Opatrně se mi podařilo otevřít škvírku ve dveřích a obhlédnout terén, ale nikde nebyl vidět ani

Po celá staletí světlo rozdávám, já vím, že sílu v rukou mám, štěstí a lásku, co rozdávám. Pak přijdeš ty a už jen vzpomínám, jak se na obloze kolíbám, do sebe ty vzpomínky zavírám. Řekni mi důvod, proč vedle tebe zůstávám, od té doby jen stín poznávám, a pomaloučku blikám, zhasínám. Jako pohasínající hvězda z oblohy padám, do tvých rukou nebe vkládám. Měsíc se na mě zahleděl, a pro mě k zemi doletěl, prý mě po svém boku, jako jasnou hvězdu chtěl. Není stínu bez světla a světlo bez stínu.