POVÍDKYODKAT

Co se to k čertu děje. Já ty svitky neměl nikdy najít. Cítil jsem, že se ke mně něco přibližuje a pak se to stalo. Moje srdce tlouklo hrozně rychle a tělo se otřásalo velkým šokem. Nemohl jsem popadnout dech. Byla to opravdu skutečnost? Musel jsem se štípnout do tváře, abych se vůbec vzpamatoval, když se ozvalo. "Nazdárek. Koukám, že si pořád nerozhodný." Konečně jsem nabral dech a zeptal se. " Co co tady.." Ani mě nenechal domluvit. "To už by ti mohlo dojít nemyslíš?" Posadil se do židle naproti mně. " Jsem Hatake Kakashi. Teda, abych to vysvětlil klon, který v pečetící technice vydrží i stovky let." Na sucho jsem polkl. Nedokázal jsem si představit, že bych byl napěchovanej v nějakým papíru dva dny natož x let. Podíval jsem se na něj. Vypadal trochu potrhle, ale to se mohlo čekat, když tam byl tak dlouho. Trochu mi to pomohlo uvolnit ztuhlé svaly a dokonce jsem se pousmál. Nebyl to sen pomyslel jsem si a dál hleděl na divně oblečeného ninju neb

Jak mám věřit tomu co se právě děje. Je to teprve chvíle co jsem se dozvěděl o nějakém mém poslání. Úplně bych to nezavrhoval, ale pochybnosti mě nutí nedávat do toho všechno. Je to tak neskutečný, až by se to mohlo proměnit v mojí budoucnost? Moje mysl byla zatěžkána obrovským kamenem, s kterým nešlo hnout. Musel jsem jít ven, abych se provětral a utřídil si co mám dělat. Ani jsem si nevšiml, že jdu přímo do parku na své oblíbené místo. Nikdo tady o tom neví, jen já a Jink. Bylo to takové naše tajemství už od školky, kdy jsme sem zabloudili. Vždycky se mi tady ulevilo. Vzal jsem do rukou kamínek. Pohazování z ruky do ruky a přešlapování sem a tam mi pomáhalo vždycky, ale dnes to bylo zvláštní. Moje hlava byla tak plná a nepřicházela úleva. "Tohle nebude jednoduchý." Začal jsem si povídat sám pro sebe, co už jsem dávno věděl. Nemělo to cenu pomalu jsem se otočil a vracel se domů, kde na mě čekal svitek, který jsem prostě nemohl jen tak otevřít. Co bych měl udělat, abych poroz