POVÍDKYODKAT

Tento týden nestojí za nic. Jen samé starosti, které se nedají vyřešit. Už jste se tak někdy cítili ? jestli ano třeba vám pomůže moje básnička do které jsem vylila srdce, jak mé tak kamarádů. Není to v poslední době lehké, u nás doma se vše komplikuje a světlo je v nedohlednu. Snad je to ke čtení pozor opět smutná tvorba. Pro ty co jí nechtějí čist...ťuk na celý článek. Je to v nedohlednu, cestu svou ztrácím, na povrchu čistý, v srdci krvácím, celý se to zamotává, o pár kroku se navracím, nedovolám se žádné pomoci. Duše praská, návrat mi nedovolí, ví totiž jak to uvnitř bolí. Celé tělo se chvěje, v srdci se ztrácím, bolest mě nezahřeje, ke dnu se potápím, nevím co se děje, těm šťastným jen závidím, někdo mi štěstí přeje, snad ho příště uvidím. Duše praská, návrat mi nedovolí, rány se pomalu hojí. Děkuji za přečtení....

Zachraň můj osud 9.díl Byla dřina dostat poutníka za dveře do tepla, než se venku rozpoutalo doslova pekelné počasí. Při posledním nárazu větru se v domku skoro uhasil oheň v krbu. Přesně v okamžik, kdy se mi povedlo zatáhnout ho dovnitř se zabouchli dveře. Nevím co se to dělo, ale celý domek se chvěl při nárazech větru a bubnování deště smíchaného s kroupami. V tu chvíli nevěděla, že tohle někdo zařídil a změnil její osud, který se jinak blížil ke konci. "Jednou mi poděkuješ Dare." Řekl si pro sebe Dark a v obláčku tmavého kouře zmizel ze světa lidí. Počasí se navrátilo do normálu a během chvíle bylo venku zase podzimní počasí. Nahoře na mě čekala Adra s nabroušenou náladou. Kdy ona vlastně ke mně byla hodna? Řekl bych, že nikdy. Musel jsem se tomu usmát zatímco ona je krásná jako anděl povahou by mohla rovnou pracovat u nás. "Ahoj Adro." Můj veselý pozdrav jí vykouzlil na obličeji zamračení. Asi jí nevonělo, že teď místo Dara trčí u brány do nebe ona. Vždyť mě ani

Stihla jsem to napsat ještě dnes, jen nevím co vám sem hodím přistě zase nic nebudu mít :D Leda novou povídku to by se nějaký dílek o čarodějnici našel :D asi si to nechám na jindy ... pěkný počtení :D Na chvíli jsem se zastavila, abych si odpočinula. Školní pozemky byli rozlehlé a za nima se rozkládal obrovský les. Něco mě nutilo jít stále blíž k hustě rostoucím stromům za obzorem a hledat usilovněji než předtím. Pomalu se začínalo ochlazovat s nástupem blížícího se podzimu. "Aki co tady děláš?" Vynořil se mezi stromy Hiro a zíral na mě. "Co myslíš ? Hledám toho pitomce! Jen tak si zmizí a neřekne ani slovo." Zlost ze mě jen sálala, že bych mu nejradši vrazila pár facek. Předseda a chová se jako malé dítě. Najednou se z lesní dáli ozvalo zaskučení. "To je Kei!" Hiro se podíval nad les kde bylo vidět, že leknutím vzlétly ptáci. " Musíme si pospíšit jinak máme velkej problém." Přidala jsem se k němu a běžela co mi síly stačily. Kdesi v lese: Bylo

Tentokrát trochu delší dílek snad těch pár řádku navrch nebude vadit :D Tenhle díl je mezi ploty jak já říkam nic se z něj nedovíte,ale v příštím třeba jo, protože no protože a nic neřeknu :D koukejte si to přečíst přece vám to neprozradím :D Pro celý članek klik :) Darius : "Kde to jsem?" Otázka vyzněla v prázdné ulici na zmar. Nikde ani živáček. Pomalu jsem vstal a snažil se narovnat. Záda okamžitě zabolela a pálila jako čerstvě rozžhavený pohrabáč. Nebylo vůbec jednoduché udržet rovnováhu. Bolest pomalu ustupovala, až se mi povedlo pořádně postavit, ale na vratkých nohou to byla zátěž. Být bez křídel se stalo něčím co jsem doposud nemohl postrádat. Jak bylo dříve jednoduché porozevřít bělostná křídla, která mě odnesly kam jsem chtěl. Musím si zvyknout, že odteď je nemám, nemohu se spoléhat ani na svou moc. Přemýšlení mi zabralo dost času a mezitím sem si procvičoval každý krok, kterého jsem byl ve svém stavu schopen. Rány na zádech byli moc čerstvé, i když se hojily nesmír