POVÍDKYODKAT

Sasuke nevěří Nevěřit nikomu, skrývat svojí zášť. Hodit na sebe z oblaků plášť. Nenechat se od nikoho zmást, držet se zvlášť. Nepřátelé se budou před sharinganem třást. Je to boj, který nikdy nekončí, jen smrt je vaším rozhodčím. Slova pořád slova co se v lež splétají, informace, s kterýma se ti dech zatají, mezitím kunaje vzduchem létají, ti kdož nechtějí bojovat zdrhají. Je to lež, co se za pravdu přestrojí, jiní v to jen doufají. Jen já vím, co je pravda a co klam, je to moje tajná zbraň, skrývá se v ní sharingan, dostanu s ním všechny co znám.

Škola pro chytráky 12.díl Rovnou si to namířil k ředitelně. Pár holek se ho snažilo zdržet, doslova se na něj přilepily a nehodlaly pustit svou kořist. Měli jednu nevýhodu, Kei neměl dobrou náladu a navíc zazvonilo na hodinu. Moc se jim nechtělo, ale když zahlédly třídního učitele, jak si to míří přímo k nim zapluly do třídy. "Takashimo jdete k řediteli?" Zeptal se mě ze zdvořilosti a já jen přikývl. Na víc se mě neptal a šel tu naši bandu tupounů něco naučit. Chtěl jsem pokračovat dál v cestě, ale náhoda mi přála a ředitel zrovna vylezl ze své jeskyně. "Dobrý den pane řediteli zrovna jsem šel za vámi." Ředitel si prohlédl moji totálně zmačkanou uniformu a nedopnuté knoflíky u košile. "Vidím, že jdete příkladem." Řekl ironicky a zíral na můj výjev. "Omlouvám se za to jak vypadám, ale mám k tomu důvod. Zapoměl jsem si klíče od kanceláře a nemůžu se převléknout do čistého. Uniformu mám tam. S touhle jsem měl trochu problém no." Výmluvně jsem kouknu

Jak už to tak bývá občas příjde zaseknutí. No aspoň já se z něj nemůžu vymanit. Nic nezabere, protože nemám náladu na nic. Znáte někdo únavu v plném rozsahu ? Já myslím, že jsem teď v jejím středu jako v nějakém zakletém kruhu. Nemůžu a nebo nechci se hnout z místa. Někdo by na to mohl říct : Já vím co tomu je, je to rozbitý. Tuhle větu mám rada. Vážně nejsem rozbitá jen mě opustilo to štěstí, které mi psaní dávalo. Doufám, že ho brzo najdu. Třeba se krčí někde v zákoutí a nemůže ke mně najít cestu. Snad mu někdo posvítí, abych mohla v klidu psát dál a snít příběhy s otevřenýma očima před spaním, než usnu. Pro mě je psaní můj klid a odpočinek a když to nemám zbývají jen starosti. Báseň : Psaní je to jediné co mám tak ráda, pak teplo se mi do srdce vkrádá, příběh běží, ale někdy zakopává, následuje pauza, v ruce čokoláda. Psaní je něco co mě vážně probudí, ale jsou chvíle kdy mě okolní svět zastudí. Psaní si musí člověk vychutnat, tak jako si na dobrém jídle pochutnat, všechny vůně svět

Pokračování se dost opozdilo a nevím kdy bude další, nemam vůbec chuť psát. Fakt to poslal já ho, já ho no co vlastně vždyť je to můj brácha, ale až bude něco potřebovat tak mu oplatím stejnou minci. Tohle mu nikdy nezapomenu, protože snad ani není možný, že něco takovýho byl schopný napsat a odeslat Aki. "Co se děje brácho?" Otočil se v židli a podíval se na mě tím svým pohledem. Já ti nic neudělal. Znáte ten pohled prostě si pak řeknete no a co svět nespadne kvůli jediný větě. Co v ní bylo jsem radši rychle zapoměl, spíš by mě zajímalo co na to řekla Aki, když si to četla. Třeba se to dozvím ráno při snídani. Ani jsem si nevšiml, že brácha už tu svoji pixlu, který říká super výkonný počítač vypnul. Obrazovka zhasla a v pokoji nastala tma. Brácha šel automaticky poslepu, až k posteli aniž by do něčeho vrazil, za to já si stihnul skoro ukopnout palec o stůl a narazit palici o poličku na knihy. "Doprdele, to nemůžeš rozsvítit!" Rozkřikl jsem se na Hira, který v zápět