POVÍDKYODKAT

Tentokrát vkládám trochu smutnou báseň to už bude moje prokletí :D No co mě se to hrne na papír samo a docela se mi to i líbí mám ráda smutnější tvorbu a veselé mi nejdou :) Snad se bude líbit dala jsem si na ní docela záležet, aby nebyla jen tak nijaká :) Moje slza stéká mi po tvářích, čekám na tebe, kdy mi v očích zazáříš, ale ty se znovu vytrácíš. Necháš mě samotnou v našem údolí, myslíš si, že mě tvoje rána přebolí, pleteš se, ta se nikdy nezahojí, dřív se mi srdce napůl rozdvojí. Jsi zloděj, půlka srdce jde za tebou, co dělat, abych byla zase sama sebou, jak je mám k sobě přikovat, jedině city k tobě někam zakopat. Nemám na výběr, už nevím co to láska je, vyplakala jsem potok, jenom pro tebe, moje srdce se v jedno spojuje, hned jak uvidělo přicházet tebe.

Tři mladé kunoichi z toho jedna byla bledá a nevypadá, že by jí bylo nějak dobře. Její zrzavé vlasy vlály, i když se nehnul ani lísteček. Divná holka usoudil a zaměřil se na vílu. Aspoň mu tak připadala. Její nabělalé vlasy a skoro bílá pleť tvořily bájné vílí stvoření, které na sebe poutalo, až příliš pozornosti a vyvolávalo pocit štěstí i on měl nutkání prohlédnout si jí blíž, ale na to nebyl správný okamžik. Poslední stála v zorném poli trochu stranou jako by chystala něco co ještě nikdo neviděl, ale nedalo se to odhadnout. Hlavní pro Xanua bylo získat, to pro co přišel ostatní nebyli překážkou. "Starče kde je svitek ?" Podíval jsem se na něj zpříma nemělo cenu se snažit nějak kličkovat, protože on jediný věděl co jsem zač. Ostatní už dávno zapoměli kým kdysi byl a jak lpěl na své vesnici. Dnes to pro něj byla spíš překážka. "Nebudu tě nijak přemlouvat to by bylo zbytečné. Pořád jsi součástí naší vesnice a já věřím, že se jednoho dne přidáš zase k nám." Po těchto

Hmm budu muset popřemýšlet, už je to dávno co jsem byla maličká. Co by jste rádi věděli, že v té době mi bylo fajn nevědomost je tak krásná prostě jsi hrát a nic neřešit. Znáte ten pocit, kdy si připadáte tak v klidu a chráněni. Tohle už dávno pominulo a zbyli jen vzpomínky. Pamatuju si, že jsem měla v posteli samé plyšáky ani jsem si neměla kam lehnout :D Dětství bylo jako sen, ale později přišla realita v podobě školy. Taky se vám tam nechtělo, že jo :D Postupem času jsem se naučila, že je lepší zapomínat co bylo dřív. Když mi bylo pět točil se okolo mě celý malý svět, ráda bych se občas vrátila zpět.

Trvalo mi to převelice dlouho dokončit poslední díl. Víte ten se vždy píše nejhůře, proto sem se neměla k tomu tuto povídku ukončit, ale ta chvíle dneškem nastala. Kdo z vás rád četl Domov a Domov II., tak jsem ráda, ale tímto se s ní loučím. Byla to má první povídka, která se zvrtla v pokračování příběhu z nemocničního prostředí a taky z dětského domova. Doufám, že některé čtenáře poslední dílem aspoň trochu nadchnu je totiž jednou tak dlouhý než obvykle .D l Po tomhle pokračuju dál v psaní, i když mi to v poslední době dost trvá můžete se těšit na další díl Tajemné vesnice, kterou začnu co nejdřív dopisovat :) To je prozatím ode mě vše přeju pěkné čtení tohoto zajímavého závěru (NUDA JAKO VŽDY :D) povídka dole :) "Naše pomsta bude vykonána skrze vás." Promluvil duch a pozoroval oba návštěvníky. Poslední koho vídal byli hlídači zakopávající další nehybná těla. "Vy dva jste to co jsme hledali. Konečně se dočkáme vysněnému klidu. Správný čas pomsty nadchází povstaňte.&quo