POVÍDKYODKAT

Ren: Otec tohle celé začal? „Jak mohl vědět, že to budu potřebovat?“ Nerik se otočil, když vystoupal na poslední schod. Čekal, až vylezu za ním. „Myslím, že to věděl z věštby. Vždycky o vás mluvil s úsměvem na tváři a přitom pomáhal opracovat kámen po kameni. Nikdo přesně nevěděl důvod, ale jak paní Helen porodila bylo to všem jasné. Je to na ochranu jeho nástupce. Celé to bylo vybudováno pro vás. Tudy můj pane.“ Podal mi ruku, abych nespadl.

Diana: Nejdřív Dan a teď Patrik. Mohla bych si vzít taky volno a firma se mezi tím rozpadne. Na co vůbec mysleli! Svírám křečovitě volant a snažím se soustředit na jízdu, ale v mysli mi to pořád šrotovalo. Jeden zkolabuje a druhý není k použití. Projedu těsně, než naskočí červená a odbočuju doprava. Musím se doslova vecpat do pruhu, jak ty hovada zase najeli blbě a teď blikají a chtějí přejet vedle. Musím nějak ventilovat nahromaděný vztek. Neudržím se a hlasitě zatroubím na dalšího magora co zůstal stát napůl v obou pruzích. „Kdo tě učil řídit!“   Nesnáším řízení v tuhle hodinu, kdy každý spěchá domů a nebo na nákup. Povzdychnu si a znovu zabočím. Je skoro tma, když se dostanu přes zacpané město na druhou stranu. Konečně vidím před sebou bar s nápisem dvou jedniček. Nechám auta ve vedlejší ulici. Nikde jinde není místo, zřejmě je tam narváno.

„Pane. Druhý muž utekl.“ Hlásil strážný a v ruce držel vycpaného strašáka. Hlava se skutálela na zem. „Cože?!!!“ Nakopnul ve zlosti strážného a použil svůj bič.  „Vy dva. Zavřete ho!“ Po tom výprasku se sotva hýbal. „Pane, ale takhle zemře.“ Oponoval další strážce, kterému  bičem zvedl bradu a donutil ho kouknout se mu do očí. „Ať chcípne,, když je k ničemu! Nebo chceš zavřít s ním?“ Zakroutil hlavou a na sucho polknul. „Dle rozkazu.“ Otočil klíčem u zavřených dveří s mřížemi.

Isabela: Využiji šance a pomalu couvám ven z kanceláře. Diana vypadala, že potřebuje s Patrikem mluvit o samotě. Mě do toho nic není a mám svoje starosti. Naposled se podívám na šéfa a zavřu potichu dveře. Měla bych si držet odstup. Lapám po dechu, který mi doteď scházel a pořád mám v hlavě guláš. Nevědomky sjedu dolů do recepce, kde se otevřou dveře. Přistoupí pár lidí, kteří si mě prohlíží, než vystoupí z výtahu v patře. Zřejmě budu za blázna, ale ta projížďka mi dovolila se trochu uvolnit.  

V koupelně vezmu ručník a lékárničku. Pak se vrátím pro lavor s teplou vodou. „Nejdřív ti to očistím.“ Neprotestovala a sesunula se víc v židli. Sednu si naproti a její  nohu opřu o svou a vyhrnu nohavici, až odhalím koleno. Znovu otevřená rána na kolenu  plná písku a kamínků. Mokrým hadříkem odstraním všechny nečistoty a pak použiji dezinfekci. „Trochu to zaštípá.“ Doslova mě ignorovala, tak jsem toho tam nalil o  trochu víc. Vůbec to s ní nehnulo. Musel jsem uznat, že je to velice odolná osoba. Zřejmě má víc ran uvnitř, než vidím navenek. Místo přelepím náplastí a vezmu do ruky pochroumaný kotník.