POVÍDKYODKAT

Isabela: Patrik byl zahrabaný pod peřinou. Nejdřív jsem si myslela, že to jenom předstírá, ale nakonec přece usnul. Odhrnula jsem roh přikrývky a dívala se jak v klidu spí. Vypadal jako andílek, ale já věděla, že hluboko uvnitř to je ďábel, který mě pokouší. Podívám se na skoro prázdnou láhev na stojanu. Byl čas pomalu odejít. Nepozorovaně a tiše se dostat do bezpečí. To jsem původně chtěla, ale nakonec jsem zůstala sedět a chtě nechtě na chvíli zavřela oči.

  Mari: Myslela jsem, že je to můj konec, když se ukázal strážný. Po tváři se mi skutálela první slza a za ní další. Nedokázala jsem je udržet a prostě se rozbrečela. Strážný zvedl ruku a ty neposlušné slzy utřel. „Neboj. Dostanu nás ven.“ Ten hlas bych poznala mezi tisíci. „Ariane.“ Vydechnu úlevou, když mi dojde co udělal. „Tady. Rychle si to obleč.“ Podával mi špinavou uniformu. Byla celá zabahněná a nasáklá potem, ale pokud mě to dostane ven z pekla,   v kterém jsem doteď byla, tak udělám cokoliv. Nasoukám se do kalhot a vlasy skryji pod čepici. Upravím vrchní díl a zapnu několik knoflíků. „Rychle. Nemáme moc času.“ Arian mě chytil za ruku a táhnul zase zpátky. Uhnul do dveří na pravé stráně. Těsně předtím, než se zavřely se okolo mihnul naštvaný Ziel.

Zdravím. Dala jsem si na čas, že jo. Vůbec se mi minule nechtělo nic psát. Byla jsem dost vytížená doma a celkově unavená. Občas je to prostě tak, že bych pořád spala a jsem bez energie. Mám za sebou  kontrolu v nemocnici a výsledky jsou v pořádku, prostě to k tomu patří a nic se s tím nedá udělat. V týdnu jsem psala kousek po kousku a dnes díl dokončila. Budu se snažit ještě napsat i Iriánskou povídku, ale nic neslibuji. Zítra je taky den. :) Pěkné čtení a příště zase u bosse, kde se posuneme o trochu dál v ději. 

Isabela: V pravou chvíli mě probralo zvonění telefonu a rychle se odtáhnu. Patrik na mě hleděl se zvláštním třpytem v očích. „Tohle musím vzít.“ Řekla jsem a  vyběhla na chodbu.