POVÍDKYODKAT

  Arian: Cítím se pořád trochu mimo, ale jsem si vědom, že mě vlečou městem a nemám šanci utéct, když jsem zamotaný v síti a její konec pevně drží. Je mi jasné, co se stane, až dorazím zpátky k Zielovi. V jeho rukou vyprchá můj život. Pevně doufám, že Mary a Mel doprovázené Dassem a Iresem dorazili do bezpečí. Pokud se za nimi zavřela ukrytá dvířka jsou vojáci bez šance. Možná by bylo lepší, kdybych zemřel přímo na ulici. Stejně dřív nebo později mě nenechají odejít živého. Jasně si vzpomínám, jak velitel říkal. „Muže zabít, ženy nezranit.“ Proč to neudělali? Bylo by možné, že se Ziel dozvěděl něco co já nevím a potřebuje další informace? Chtěl se stát vládcem Iriánu a k tomu používal všechny dostupné i zakázané metody. Nebál se ničeho, aby dosáhl svého.

Tento článek není zatím kompletní a je jen informativní.  Novinky postupně přiřadím do článků, kam patří. Budu to tu ještě upravovat dle aktualit a získaných informací. čtěte celý článek :) klik Dojde k celkové úpravě mapy podzemek, které jsou časem nepřehledné a zavřené. Samozřejmě včetně nového designu a uspořádání. Dokonce nám to bude ukazovat na jaké úrovní získáme epik z dungu. Poslední boss v dungu musí dát 100% epik, dříve to tak nebylo. Jedná se o 5 nových podzemek po 10 protivnících jak ve světle, tak ve stínu.

 Tenhle díl se mi psal blbě, protože mě bolí zuby. Mám rozvrtáno a ještě se mi kousek ulomil. Další kontrola u zubařky, až za 14 dnů. Se asi zblázním jak mě krvácí dásně, ale jezdit dřív nemám. No každopádně se budu snažit zase něco přidat. Brzo by měli být venku informace k novému podzemku do hry shakes a fidget, který doufám spustí další pátek a teď zpátky do povídky. 

 Tom:  Každá minuta mi připadala jako věčnost, než se mi podařilo najít ty správné schody vedoucí do druhého křídla domu. Stále vnímám každičký jiný zvuk orážející se od starých stěn, abych nenatrefil na toho dědka.  Možná to byla chyba, ale pokud to neudělám dneska, tak jindy nebude příležitost. Můj šestý smysl se nikdy nepletl, když jsem konečně dorazil ke dveřím vedoucím do pokoje ve věžičce. „Tohle jsem ještě neviděl.“ Řeknu potichu, aniž bych si uvědomoval svá slova. Okolo velkého madla byla petlice. Ztrácela se pod několika různými řetězy. Na nich se pohupovaly čtyři železné zámky. Znovu vytáhnu svazek paklíčů a dám se do práce. Sem tam zacinkaly řetězy o sebe, když jsem je postupně sundával tak se za dveřmi  něco pohnulo. Slyším škrábání na dveře, jako by tam byla zavřená kočka, ale já vím, že je to člověk. Sundám poslední řetěz, kde se odkryl další dvojitý zámek od dveří. Byl dost starý a rezavý, než konečně povolil. Poradím si i s ním a snažím se otevřít, alespoň kousek dveř

Helen: Nemohu se soustředit na nic, než na Finriela. Ráno bylo stále daleko a já věděla, že neusnu. Vstanu a obléknu se. Procházím se po pokojích a předsíních vedoucích  do další části rozlehlého sídla rodu Narián. U některých obrazů jsem zůstávala chvíli stát a prohlížela si každý tah štětcem a volené barvy. Měli v sobě tolik citu. Věděla jsem, že dál bych jít neměla, ale stejně se pohnu k dalším dveřím. Byli jiné. Vyřezávané znaky země a na obouch stranách byl pověšený erb. Pohladím každý vyrytý záhyb a chci se dostat za ně. Byli to pokoje Finriela. Pána města a dalekosáhlé pouště vedoucí do Iriánu. Měla bych zaklepat? Co, kdyby mi neotevřel? Rozmýšlím se a váhám. Stále se trochu bojím otevřít své srdce, ale při pomyšlení, že bych nikdy neviděla svého syna Rena a nebo Finriela se mi rozbušilo srdce ještě víc. Byla to nějaká doba co mě Krean nechal na světě samotnou. Provázel mé kroky a dával pozor, abych se bezpečně dostala právě sem. V určitém bodu cesty, kdy jsem se na poušti toč