Moje hodina duchů

Trochu jsem zapřemýšlela a napsala smutnější jednorázovku. Je v celku kraťoučká.

Přeji všem čtenářům a návštěvníkum pěkný strašidelký Halloween. :D

Samozřejmě prosím komenty :)

---

Trochu se ochladilo, ale ani tak jsem se nehnula ze svého oblíbeného místa. Poslední večery padala mlha a tak si trochu přitáhla svojí zelenou mikinu k tělu, aby nenastydla jako posledně. Takové ticho, které se rozprostíralo po celém pozemku prospívalo její bolavé duši a dovolovalo, aby si urovnala rozvířené myšlenky. Pomalu se nadechla a vypustila kouř ze svých úst. Tohle je asi moje poslední návštěva povzdychla si a sledovala jak obláček páry mizí před jejíma očima. Zima se blížila a ona už tu nebude moct vysedávat. Odhodila si pramen vlasů z tváře a strčila jej za ucho. Jemně pohladila náhrobek, u kterého seděla. Neměla odvahu číst vyrytá jména, ale dnešek byl jiný. Sklonila se níž a postupně četla pár jmen její rodiny.

Po rozsáhlém požáru rodinného domku byla jediná kdo přežil. Nebyl nikdo kdo by jí s něčím pomohl a nebo komu by se mohla vyplakat na rameno ani jí nemohl nikdo potěšit či rozesmát. Ten pocit samoty byl jejím prokletím. Vždycky chodila na hřbitov kde prokličkovala mezi hroby a usadila se vedle svojí rodiny. Jedině tady přestávala mít poct, že je na světě sama. Hodiny dokázala sedět nehnutě a vnímat tlukot svého srdce. S rukou položenou na vršku hrobu si uvědomovala, že je s nimi. Tolik si přála patřit mezi ně, jen aby tu nemusela trčet. Byli to bláhové myšlenky, ale občas si už nevěděla rady.

Dnes byl právě ten den Halloween výročí jejich smrti a její samoty. Vždycky v tento den čekala až do jedenácté hodiny večerní, kdy se mohla se svou rodinou na chvíli setkat. Nenáviděla se za to, že je šťastná, když nastal tento datum a doba, ale na druhou stranu se nemohla dočkat kdy ručička na jejich hodinkách oznámí jedenáctou.

Dole ve vsi zaštěkal pes a kousek níž se rozsvítily první vydlabané dýně. Konečně se dočkala okamžiku, kdy se náhrobní deska pohnula. Okolo ní se rozvířil prach a v mžiku se objevila její milovaná rodina. Netrvalo to moc dlouho a doba uplynula. Na radnici odtikávaly hodiny půlnoc a dýně jako na povel uhasly. Její matka a otec společně s malým bráškem zmizeli.

Tentokrát to bylo jiné už nehodlala zůstat další rok sama. Jako by to její tělo a srdce věděli. Do jejího těla se začala vkrádat čím dál větší zima. Necítila už skoro cit v rukou jak jí obklopovala divná aura kolem. Stačila se zadívat jen na náhrobní desku kde se připsalo její jméno… a dýně se opět rozsvítily.