Zachraň můj osud 19.díl
vkladám odpověď na dotaz mailem : niki72 příště nějaký kontakt, když mi posíláš dotaz :) Jinak nedostavám za to nic a blog.cz je sám o sobě zdarma. Píšu pro radost jak rady do hry tak povídky
Zachraň můj osud 19.díl
Dneska se dostaneme snad mezi smrtelníky. Co se dál bude dít s Amorem a Duchnou to si nechám na jindy :D A co teprve Adra s Darkem ? no dnes vám to nepovím :D
Země :
Dark zmizel hned jak přiletěla černá holubice a nechal mě tam samotného. Ten pocit nejistoty mě sžíral víc, než bych si chtěl připustit. Bylo to otravné a přitom tak nepříjemné. Otázky se hrnuly jedna za druhou a v hlavě mi vznikla změť otazníků bez odpovědí. Myšlenky se tak zamíchaly a nepropustily nic nového. "Třeští mě hlava a nemůžu si vzpomenout!" Zařval jsem naštvaně, až vedle mě začala padat omítka okolo okna, které sotva drželo v pantech. Tohle místo, čas i Zaza má svůj důvod. Zamyslel jsem se a pak si uvědomil, že dost věcí si pamatuju a vím jak používat svou moc. Bez křídel jsem si připadal tak prázdný a rány ještě trochu bolely, ale vzpomínky na nebe zůstaly. To bylo to divné. Některé mi připadaly sestříhané a nebo vymazané. Útržky co přeskakují z ničeho nic na jiná místa. Začaly se mi třást ruce a postupně celé tělo ochablo. Byl to nový pocit bezmoci, kdy jsem nebyl schopný se dostat dál a pohltila mě tma.
Otevřel jsem oči a na mě se udiveně dívala Zaza. "Už zase u tebe ? Jak jsem se sem dostal?" Chvilku rozpačitě koukala a uhladila si sukni. "Já tě sem pomalu přitáhla byl jsi jen kousek za rohem. Naštěstí ti nic není jen no …" Poposedla a uhnula pohledem. "Tak co se mi stalo?" Čekal jsem cokoliv, ale ona se začala smát. Tak krásně se může smát jedině anděl, pomyslel jsem si a počkal, až se uklidní. "Vážně nebudeš člověk Dariusi, jinak by si to věděl." Stále se na mě nevěřícně koukala a podala mi sklenici s vodou. "Máš hlad." Ukázala na mě a přišoupla tác s jídlem. "Děkuji." Kuňknul jsem a radši se pustil do jídla. Vždycky jsem se díval co na zemi jedí, ale jako anděl nesmím ochutnat. Teď mám možnost zažít jak vlastně co chutná. Pustil jsem se do nějakého pokrmu ani jsem nevěděl jak se tomu říká, ale vonělo to krásně. Pomalu ve mně mizel obsah jednoho talíře za druhým a několik sklenic vody. Zaza jen seděla a pozorovala jak ve mně mizí poslední kousky. Doslova jsem to vyluxoval a ještě koukal po ovoci na stolku. Zaza se podívala tím směrem a dodala. " Na ně zapomeň jsou umělé." Usmála se a odklidila tác z mého dosahu, asi abych nesnědl i talíře. Musel jsem se tomu taky zasmát, ale až tak velký hlad mě netížil, už netížil.
Přisedla si ke mně a podala mi talířek se sušenkami. Ty jsem znal a vždy mě lákaly. Ochutnal jsem jednu a v ústech se mi rozlila sladká chuť. "Ty jsou dobré." Jen přikývla a vypadala nějak unaveně. Pak mi blesklo hlavou, že mě musela dotáhnout,až sem ke krbu. Málem bych si nafackoval, kdybych cítil bolest. Musím se jí nějak odměnit……
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)