Dračí prokletí 14.díl
Dračí prokletí 14. díl
Co se to děje? Musím ji zachránit. Svěsil jsem lidské ruce podél těla. Bez křídel se tam nedostanu včas. Zaklení se rozeznělo jeskyní a několikrát se opakovalo. Byl jsem hlupák. Bez ní je mi tady smutno, pusto a prázdno. Král draků měl pravdu. On věděl, proč jí nechávám paměť, i když jsem ji přenesl dost daleko. Chci ji vedle sebe, to je ten pravý důvod. Mina patřila ke mně. Musím ji ochránit a přivést zpátky domů. Bylo mi divně, když jsem takhle uvažoval, ale nějak cítím, že to tak má být. Zrcadlo nazření konečně ukázalo kousek tváře Miny. Spala v temnotě, jen ten rudý pár očí se na ní díval a byl čím dál blíž a blíž. Dnes. Právě dnes nastal okamžik, abych to použil.
Přejít do staré jeskyně trvalo jen chvilku. Dostat se nahoru mi pomohl přičarovaný mrak,
ale dojít, až nakonec jeskyně bylo o dost těžší. Nastavení pastí a ovládáni mechanismu bylo na dračí velikost a rozpoznávání šupin a barvy očí. V lidské podobě mi dělalo problém jen otevřít ručně bránu. Jakékoliv kouzlo pro zastavení pastí bylo zbytečné, ani by nefungovalo. Proč jsem to opředl tak pracně a důležitě a navíc nepomyslel na svou proměnu v člověka. Dveře zaskřípaly a hnul se naproti mě řetěz, který se pomalu s pištěním a vrzáním navíjel na velké ozubené kolo. V polovině mi došla síla v rukou a nohy neustály ten obrovský nápor tíhy a klouzaly. Musím to zvednou, i kdyby to bylo to poslední co udělám. Povadlé svalstvo se znovu napnulo. Nevím jak se mi to podařilo, ale najednou mi to přišlo, tak lehké. Dveře se otevřely a bylo slyšet aktivovaní pastí a zbraní proti ukradení. No aspoň vím, že to funguje, ale jak dál? Vím co by to udělalo s jiným drakem, kdyby se snažil projít, ale co s někým mojí momentální velikosti? Teda spíš malosti.
Kam dopadnou zbraně a otrávené šípy, které by provrtaly i to nejtvrdší šupinové brnění jako by to byl papír? Budu to muset vyzkoušet, ať se mi to líbí nebo ne. Bylo na mě znát vyčerpání, ale i odvaha udělat první krok. Rychle jsem se rozeběhl, aby na mě nespadl kámen, ale nic se nestalo. Podívám se za sebe, abych se o tom přesvědčil a opravdu. Zůstal nahoře, kde jsem ho upevnil a propojil s mechanismem. Pak mě napadlo, že je to nastaveno na váhu mladého draka. I čerstvě vylíhnuté mládě váží víc, než já v lidské podobě. To by se nemuseli spustit žádné. Jen jsem si to pomyslel a letěli proti mně šípy s otrávenými hroty. Okamžitě k zemi. Snad se vyhnu všem, když budu ležet. Přelétla první vlna, která se zabodla do protější zdi. Některé vybuchly a jiné se zavrtaly hluboko do skály. Čistý vzduch, můžu vstát. Přesně v ten okamžik vystřelil jeden opožděný šíp. Vyhnul jsem se. Najednou se mi podlomila noha. Podívám se na rameno, kde je natržen kousek košile. V něm se leskne pár kapek krve. Škráblo mě to. Cítil jsem se najednou tak slabí a ospalý. Jed se šířil tělem a vybíral si svou daň. "Kha..ne… la." Dřevěněl mi jazyk. Vyslovit přivolání lahvičky s protijedem bylo tak těžké. Dopadl jsem na kolena. Celé mě to ochromuje. "Kha.. nelaaaa." Těžké zasípaní mi bralo vzduch z plic. Bolela mě hruď při každém nádechu. Ležím na zemi a nemůžu se hnout. Jen prsty se svírají v pěst, když se do pravé přemístila malá lahvička s čirou tekutinou. Sevřel jsem ji v dlani vší silou co mě zbyla.
Jeden doušek a byl bych mimo nebezpečí. Ruka se pomalu zvedla a napůl cesty k ústům se zastavila neschopná dalšího pohybu. Mina na mě čeká. Musím se k ní dostat. Jen se napít. Dál byla jen tma. Oči se zavřely a nevěděly o světě. Zvuk doléhal a brněl v uších, byl tak protivný a nevítaný. "Krá krá.." Čím dál jasnější. Něco se otřelo o mou mysl. Malé a přitom chytré. Podařilo se mi otevřít znovu oči. Na mém těle seděla vrána. Do zobáku vzala malou lahvičku a obsah vylila přímo na můj obličej. Pár kapek spočinulo na rtech a dostalo se do úst. "Krá krá krá." V hlavě se rozjasňovalo a já tomu krákaní rozuměl jako dřív. "Pomohl si nám. Teď my tobě." Načepýřila se, roztáhla černá křídla a odletěla ven z jeskyně. Cítil jsem teplo, které mi opět proudilo v žilách. Musím čekat, až se budu moct pohnout. O několik minut později se mi podařilo hnout, ale stále né natolik, abych vstal a pokračoval. Sunutí dalo trochu práce, ale dostal jsem se přes zbytek jeskyně ke skrýši. V té chvíli sem si mohl dovolit lézt po kolenou. Čekal mě ještě větší problém, než pasti a nástrahy. V kameni byla vytesána sova. Hlídala mé poklady a nikoho jiného nepustila. Ona sama byla vlastně vchodem a aby se mi mohla podívat do očí musím šplhat po jejich křídlech, až nahoru. Ze začátku to docela šlo od špičky skály bylo snadné najít úchyty. Tělo se zahřálo a pomalu se dostávalo z ochromení. Levá ruka střídala pravou a stejně tak nohy. Asi v polovině byla skála čím dal hladší a jemnější. Okolo krku sový strážkyně byla mozajka z drahých kamenů. Sem tam pableskovaly a odrážely duhové barvy. Při výstupu okolo nich jsem musel hmatat se zavřenýma očima. Pohlédl jsem, až do jejich smaragdových kukadel, které se aktivovaly.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)