Zachraň můj osud 50. díl
Zachraň můj osud 50.díl
Někdo řídil naše osudy a hrál si s nimi jak se mu zachtělo. Od prvního dne se zajímal o to co děláme a kam míříme. Byl s náma jako stín, který přináší smůlu. Věděl o každém kroku dřív, než ho uděláme. Nemělo cenu snažit se dostat dál, ale Amor to stejně nevzdával. Co se s ním stane, až mu dojde prach a nebo ho potká další zvláštní nehoda? Od chvíle, kdy mě sebrali křídla si toho moc nepamatuji.
Byl jsem anděl jménem Darius nebo jsou ty jizvy na zádech od něčeho jiného. Útržky z minulosti se pomalu vraceli jako střípky. Bylo těžké utvořit z nich celkový obraz. Stále se vraceli nové ve snech a nenechávali mě na pochybách a pak jsem je uviděl. Křídla v odrazu zrcadla. Bílá, až oči bolely a protkávaná stříbrem. Jejich lesk se mi nemohl zdát. Od toho dne cítím, že moje moc se změnila. Možná byla větší možná tajemnější a o to krutější. Brala víc, než si zasluhovala. Jako jsem mohl vycítit délku lidského života, cítím i ten svůj. Vřetánko se pomalu otáčí a moc nítě tam nezbývá. Anděl žije věčně, ale já nebudu. Možná to právě chtějí a nutí mě používat sílu, o které toho moc nevím.
"Neměli by jsme jít s ním?" Špitla Adra a vyrušila mě ze soustředění, když jsme se dostávali zase zpátky dolů. Amor si nedal říct a sám se pustil na opačný konec vzhůru do dalších kopců. Prach udával jasný směr a on se nehodlal svého cíle vzdát. Nechtěl pochopit, že za těchto okolností nemá šanci Alici najít. Něco ho vždycky donutí jít jinudy a dál. Čelit něčemu většímu, než se stalo dnes a vyčerpat poslední zbytky andělské síly. Opět stojíme před domkem Zazi. Přinutím se nejít dovnitř a pokračovat dál. Rozpadlé domy nám uzavřely cestu. "Opravdu nás někdo nemá rád." Dark to vyslovil s takovou jistotou, že se nedalo pochybovat.
"Co tady tak stojíte? JDEME." Seřval nás za zády Amor a přeskočil kus zdi. "Ty ses vrátil!" Adra ho dohnala a překonávala kus balkonu, kdyby nerozevřela křídla rovnou by se na ní zřítil. Víc nebyla schopná dělat, jen občas popoletět. Čas na zemi byl pro ní vyměřen a pomalu končil. Je jen dobře, že se vrací.
Bylo důležité dostat se, až na konec zbořeniště. Někdo to tady považoval za konec světa a on jím opravdu byl. Neustále se řítili další domy k zemi, jen aby nás dál nepustily. Amor, Adra, Dark a já. Konečně u konce, kde to všechno začíná. Nad propastí se táhla cesta k nebesům a peklu. Jedny schody, které smrtelník nevidí. Nahoře dvoje dveře. Lákali na své krásné pozlátko, ale jen jedny vedli dál. Jindy by jsme vyletěli vzhůru a tohle nemuseli řešit. Dark nemá křídla a já o ně přišel. Adra je na pokraji zhroucení a pochybuju, že Amor je na tom lépe.
Na Zemi byl chaos, kdy se láska vytrácela. Amor nebyl schopný pálit ani šípy, natož usmiřovat lidi. Začínal jsem mít pocit, že se snaží mimo mě zbavit ještě i Amora. První podezření padlo na pána pekel. On v tom má určitě prsty, ale není na to sám. Povolal si své věrné obludy a kazil na co přišel, i když ten obr mu moc nevyšel. Jako druhý to musel být sám pán nebes. To on podával pomocné lano a nechával nám prostor šplhat výš. Přišlo mi to jako hra mezi nimi. Můj instinkt mě nikdy nezklamal. Stačilo na to pomyslet a dveře nalevo se sami otevřeli a hlas nás zval dál. "Je to léčka nebo ne?" Amor vycítil dvojsmysl otevřených dveří a rychle je zabouchl. Zmizeli a zůstala díra. "Tudy." Začínal být opravdu naštvaný. Laskavý anděl jako on se měnil na něco jiného. Všiml jsem si černých hrotů na šípech. V ten moment zčernalo i kousek luku. Něco se ve mně pohnulo, když jsem se dotkl toulce. Vstřebávalo se to do mě víc, než bych si přál. Čerň ustupovala a nahrnula se do konečků prstů. Mrazivá nenávist a beznaděj mě obklopila.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)