Manželem proti své vůli 38.díl

 Ahojte doufám ,že sem zase začnete chodit. Je to tu maličko nepřehledné, ale vše se přeneslo ze starého blogu, takže lze dohledat co potřebujete a povídky mají své sekce. Mám to rozdělené  na to co je dokončené, rozepsané a shakes a fidget má svou vlastní složku. Snad se v tom vyznáte bohužel nejde nastavit lépe. Dnes jsem dokončila tento dílek a rovnou vydávám. Trochu to zanedbávám, ale brzo zase budu psát pravidelně.

Manžele proti své vůli 38.díl

Proplouvala jsem mezi mraky a nechávala starosti za sebou. Koště sem tam prsklo, ale pořád letělo. Měla obrovskou výdrž i přes technické obtíže. Jakmile se vrátíme nechám jí odborně seřídit. Nemohla jsem se dočkat, až budou hory za námi. Ze strany se opřel vítr, který se mě snažil schodit z koštěte. Dokud nezměníme směr bude se o to snažit dál. Létání bylo sice krásné, ale dost nebezpečné. To mi připomnělo, že nejbezpečnější je letět na Flíčkovi. Maximálně bude mít hlad, ale jinak ho nepřemůže nic na tomto světě, krom nás kouzelníků. Škodit drakovi se nikdo neodvážil desítky let a pokud ho v dnešní době někdo vlastní má další ochranu a ostatní obrovského nepřítele. Vlastně nikdy jsem s ním neuzavřela smlouvu a přesto zůstával po mém boku. Bude i Deris bez smlouvy chtít zůstat? Jak asi pokročil v kouzlení. Jak ho znám hodil knihy někde do sena a blbne s Flíčkem a skřetíky. Ode dne, kdy přišel na hrad se hádáme a dohadujeme. Po chvíli mě ty úvahy ukolébaly ke spánku. Podvědomě jsem cítila násadu koštěte a vítr, který se změnil ve vánek.

 Ve snu se mi zdálo jak padám. Přinutila jsem se otevřít oči a pořádně se probrat. Pohled nahoru do mraku, kde stagnovalo  koště mě nenechal na pochybách. Zem se blížila a já rychle zadrmolila kouzelnou formuli. Okolo mého těla se tvořila bublina, která se těsně zavřela před nárazem do špičaté borovice. Nadnášená větrem jsem se nechala odnést do výšin, když jsem byla dostatečně blízko koštěte bublina se pootevřela. Rukou nahmátnu násadu a zkusmo nastartuji. „Vrrvv vrvvv.“ To neznělo moc dobře. Proti problémům košťat nic nezmůžu a tak se nechám unášet po větru směrem k hradu. Bylo to o to víc bezpečnější, že byla bublina pro všechny neviditelná. Stoprocentní utajení se mi může hodit. Derise zkontroluju, aniž by si všiml, že sem zpátky. Hned se cítím o něco líp a musím vymyslet co mu provedu. Budu si z něj moct vystřelit.

 Pomalu se blížím k místu, kde se rozkládá les a za ním moje panství. Byla to nádhera pozorovat z vrchu každičký detail cimbuří a zarovnání špiček u točitých schodišť. Malá okýnka vypadala ještě menší a snášející se soumrak podtrhoval moc tohoto místa. Vracím se po několika dnech domů. Najednou mi to nepřišlo, tak divné, když na mě někdo čeká. Vždycky mi to spíš vehnalo smutek na mysl a nenechalo na pochybách, že budu vždy sama. Občas to bylo fajn, ale jen na krátkou chvíli. Později jsem z toho důvodu začala vyhledávat a pomáhat lidem a nakonec se o  mě doslechl i Deris. Měla bych jeho sestře poděkovat. Vytvořila jsem děkovný list a přidala nejlepší pochoutky a několik lahviček s lektvary. Většina byla na nachlazení a posílení zdraví. Nevím proč, ale přidala jsem tam  jednu z mích nejvzácnějších pokladů. Ještě adresu a kouzlo to odnese i na kraj světa. „Ještě, že umím čarovat. Hotovo.“ Poklepala jsem na obálku a sáček s věcmi. Do vzduchu se napsala slova. Transport dokončen. 

 

Kara:

„Lup pup.“ Skoro jsem nadskočila, když mi v chaloupce na stůl spadl nějaký balíček. Podvědomě slabě vypísknu, ale nakonec se uklidním. „Co to je?“ Podívám se z blízka a vidím přišpendlenou cedulku. Dotkla jsem se jí a ona sama promluvila. „Zdravím tě. Posílám ti jako poděkování několik věcí. Snad ti bude chutnat. Přiložené lahvičky jsou na neduhy a nachlazení. V temném místě vydrží dlouho čerstvé. Čarodějka Laja“ Podívala jsem se na obsah sáčku. Jídlo položila stranou a nahmatala několik lahviček. Na každé byla cedulka. Myslela jsem, že je to všechno, když se vykulila ještě jedna, ale byla jiná, zvláštní. Takovou vidím poprvé v životě. Duhové barvy házely odlesky na celou místnost a obsah uvnitř se třpytil jako hvězdy. Zlatavá cedulka byla napsána zvláštním písmem. Uschovej pro nouzi nejvyšší a v rohu bylo nakreslené srdíčko. Jakmile jí vzala do rukou cítila, že nebude pro ní. Obsah se zprůzračnil a lahvička se změnila na stejnou jako ostatní. Popisek se přede mnou smazal. Vypadala docela obyčejně a přesto musela být výjimečná. „Budu jí opatrovat jako oko v hlavě.“ Sklidila lahvičky do komory a tuhle dala k sobě do pokoje do truhličky. Já ji ochráním. Musím to nějak čarodějce Laje splatit.