Řetěz moci Irián 17.díl
Vyšel jsem z kuchyně a vylezl malými dvířky, které jsem
rychle namazal a pohotově zavřel před zraky spojky z kopce. Nechci, aby o
nich někdo další věděl a tak to taky zůstane. „Pane Rene! Hlášení.“ Vypadal
dost hrozně.
Zřejmě celou cestu utíkal, aby tu byl co nejrychleji. Zaprášené
šaty ho dělali skoro neviditelným v tomhle suchu. To by se taky dalo
využít na zamaskování tolika mužů na farmě. Obešel jsem dům a podal mu
z verandy hrnek vody. Hltavě se napil. „Děkuji. Mám zprávy z města.“
Muselo to být dost důležité. Podíval se na mě a já věděl, že to nebude nic
dobrého. „Pojď za mnou.“ Dovedl jsem ho dál od ostatních a snažil se působit
klidným dojmem. Uvnitř umírám zvědavosti a obavou o svou matku. „Je mi to líto
pane.“ Sundal si čepici a žmoulal jí v rukou. „Derián padl při ochraně
rezidence.“ To nemůže být pravda. „Mluv! Co se stalo? Co je s matkou?“
Chytil jsem ho za ramena a chtěl, aby všechno okamžitě řekl. Třásl jsem
s ním, ale on nemluvil. „Tak co se stalo?“ Skoro jsem se zbláznil, než se
odhodlal k dalším slovům.
„Nejlepší bude, když si to poslechnete sám. Jeden voják se
zachránil. Je v rozpadlém domě na půli cesty.“ Na nic nečekám. Rozeběhl
jsem se pryč z farmy. Muž mě tiše následoval. Přišlo mi, že už to trvá
věčnost. Nakonec se přede mnou rýsoval obrys pozůstatku ohrady a v dálce
zbytky domu. Jediné co zůstalo stát byla spodní konstrukce a nabízela trochu
stínu před neúprosně pálícím sluncem. Byla tu schovaná záloha, která hlídala
hlavní křižovatku. Někdo nezkušený by si jich ani nevšiml. Přešel jsem je
mlčením a mířil přímo k budově. „Kde je?“ Jeden z mužů vylezl a
zavedl mě dozadu. V jednom z výkopů byl skrčený muž. Krvácel na paži
a bylo vidět, že je na pokraji svých sil. Zvedl hlavu, aby se podíval kdo nad
ním stojí. „Pane Rene.“ Rozkašlal se a na jeho dlani zůstalo trochu krve. Měl
vnitřní zranění. „Čekal jsem na vás.“ Chtěl jsem mu říct, aby nemluvil a
nevyčerpával se, ale on žil pro tuto chvíli. Vidím mu to na očích. „Měl by sis
odpočinout.“ Skočil jsem za ním do zákopu a položil ho zpátky. „Ne. Já nemůžu
déle čekat.“ Stiskl mou ruku. „Pane. Hlavní dům obsadil Ziel. Deriána
nemilosrdně zabili.“ Rozkašlal se a nabíral dech. „Pak se… pak se zmocnili
okolních domů, aby se nikdo nemohl dostat blíž. Zkusil jsem to, když mě někdo
napadl ze zadu. Nedalo se tam dostat. Stihl jsem se dostat pryč, když se před
domem shlukli lidi. Donutili paní Helen,
aby uznala Ziela za nástupce a odvedli ji zpátky dovnitř. Od té doby jí nikdo
nezahlédl. Lidi mi pomohli dostat se pryč a sehnat osla. Nenápadně mi pomohli
utéct, aby jste se to mohl dovědět co nejdřív.“ Znovu se rozkašlal. Tentokrát
mnohem víc. Stiskl mou ruku mnohem pevněji. „Nevím jestli je vaše matka naživu,
ale jedno vím určitě. Zachránila vás, aby jste mohl pokračovat dál. Nesmíte
přestat.“
„Nemluv. Pomůžeme ti. Budeš v pořádku.“ Lhal jsem mu.
Jeho stav se rychle zhoršoval. „Prosím.“ Pustil mou ruku, aby mi do ní vtiskl
nůž. „Já… já jsem splnil svůj slib a předal zprávu. Teď je řada na vás.
Pomozte… mi.“ Chvilku váhám. Přitom vím, že když to neudělám bude déle trpět.
Sevřu nůž a bodnu.Ukončím jeho trápení. „Děkuji ti.“ Narovnal jsem se a nad
sebou viděl své zbyle může. Pomohli mi dostat se z výkopu. „Dobře se o něj
postarejte. Zaslouží si být mezi čestnými. Přidá se k ostatním po boku
mého otce a Deriána.“ Vyndali ho a dali na provizorní nosítka. Zapřáhli osla,
na kterém přijel. Jeden ze stráží se převlékl za vesničana a opustil toto místo
jako jeho doprovod. „Vše zařídím můj pane.“
Dlouhou dobu sedím a díval se dokud mi nezmizeli
z dohledu. Možná, že kdybych byl ve městě Ziel by se neodvážil. Zavrtím
hlavou jak tomu sám nevěřím. Odvážil, jen by postupoval trochu jinak a nejdřív
napadl farmu a pak teprve město. Možná, že by byl výsledek ještě horší.
Z úvah mě vytrhl jeden z mužů. „Pane vaše květina rozkvétá.“ Všichni
se zaměřili na můj řetěz. Podíval jsem se na ní a uviděl několik nových
okvětních lístku, které se rozvírají. Foren velitel této skupiny si ke mně přisedl.
„Mladý pane.“ Stejně mě oslovoval i Derián. Oni dva byli přátele a viděl jsem
jeho smutek zračící se v očích. Pěsti držel pevně sevřené vztekem. „Když
váš otec otevřel květinu řekl jednu větu.“ Zvědavě jsem zvedl hlavu. „Řetěz mě
neudělal vůdcem. To lidi si mě vybrali. Moje skutky se jim dostali do srdcí a
já jim to mohu oplatit ochranou jejich životů.“ Podržel jsem květinu na dlani a
díval se jak se další plátek pohnul. Pomalu ukazoval ukrytou další řadu okvětí.
„Myslím, že vaše skutky jsou to co jí otevře. Osoba vedle vás to aktivuje a
udržuje pokud ve vás věří, ale tahle vypadá jinak. Je jiná, než jakou nosil váš
otec.“ Dovolil jsem Forenovi, aby se jí dotkl. Přejel každý její záhyb. „Co tím
myslíš? V čem je jiná?“
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)