Manželem proti své vůli 43.díl

 Manželem proti své vůli 43.díl

„Flíčku?“ Zvedl velkou hlavu. „Můžu se podívat  co se tu dělo, když jsem byla pryč?“ Chvilku přemýšlel, než na mě zachrčel. Zvedl tlapu a opatrně se mě dotkl. Propojil se mnou mysl a ukázal mi dění posledních dnů. Skoro na každém útržku byl Deris zabraný do knih o kouzlení a jejich používání. 

Téměř bez jídla se soustředil na formule a zaříkání.  Opravdu se tak moc snažil? Ten smutek jsem mohla doslova cítit v každičkém kousíčku vzpomínky, kdy jsem tu nemohla být. Stýskalo se mu. Možná to bylo trochu moc? Přeháním to a znovu ho odháním od sebe čím dál víc. Flíček jen přikývnul a přerušil tok myšlenek. „Budu se víc snažit. Já.. se opravdu bojím toho co má přijít. Co, když zůstanu sama? Čím déle Derise vedle sebe mám, tím víc nechci, aby jednoho dne odešel.“ Dala jsem si hlavu do dlaní. Flíček se zatvářil překvapeně, když jsem se mu svěřila, ale nakonec se usmál. Tlama se pootevřela a vypláznul jazyk, než jsem se stihla pohnout celou mě olíznul. „Flíčku. Flíčku. No tak. Já se dnes koupala.“ Rozesmálo mě to a všechny obavy byli pryč. Bylo to uklidňující s někým se podělit o svůj strach. Možná, že to bude pro nás těžké, ale když to nezkusíme neuvidíme výsledek. „Fli fli.“ Okamžitě mě podpořil a já si víc věřila.

Kolik jsme toho s Derisem museli zvládnout. Nejdřív zachráním já jeho a pak on mě. Možná to nemá budoucnost, ale malá naděje tady je. Vždycky tu byla, jen ukrytá v mém nitru. Kdybych to vzdala můj život by byl prázdný. Časem jsem si na Derise utvořila svoje vlastní pouto! Bylo pevnější, než řetěz a silnější, než tlusté lano. Bylo hluboko ve mně a nikdo mi ho nemůže vzít. „Přišla jsem na to! Flíčku já to vyřešila.“ Vyskočila jsem na nohy a běžela do vzdálené věže.

Byla jsem omámená štěstím z poznání, když sahám na jednu z podobizen mých předchůdců. „Zavři ústa a otevři oči.“ Obraz se probral a pohlédl na mě. Otevřel se tajný vchod v druhém obrazu. Byla to jediná místnost, kam nesmí vstoupit nikdo jiný, než pán či paní hradu. Kdokoliv jiný, by okamžitě přišel o život. Smrtící pasti se mi vyhnuly a spustil se mechanismus. Dveře se odkryly a vpustily mě dovnitř.

 Deris :

Zase se chovám jako hlupák. Utéct? Co mě to napadlo. Musím se uklidnit a jasně uvažovat. Nádech a výdech. Několikrát to opakuji, až se rytmus srdce vrátil do normálu. Předtím jsem si myslel, že mi snad vyletí z hrudi. Rozhlédnu se po vyčnívajících cihlách, ale nic si nedovolily. Ten amulet opravdu funguje. Do doby, než se změní situace to budu stále nosit. Ani pak ho nesundám. Je to dárek od Laji. Přejel jsem ornament prsty, až se jemně ozářil rámující modrý kámen. Ona mě opravdu chrání na každém kroku. Musel bych být slepí, abych si její lásky nevšiml, i když jí Laja nedává najevo slovy. Její činy to potvrzují. Cítil jsem se jinak a přece to mohl být nový začátek. Časem se naše situace určitě zlepší. Musím být trpělivý a čekat. To je právě to co s Lajou po boku jako první selže. Zdravý rozum, který mě má zastavit se najednou vypaří nějak do pryč a já se nemohu ovládat. Od samého začátku to byl můj osud. Tedy náš, bez Laji si to nedovedu představit. Mohl jsem v klidu žít ve vesnici, když mě tam Laja poslala, ale místo toho se pořád vracím za ní.

Moje srdce bylo těch několik dní prázdné a bolavé. Dnešek byl jako restart. Ještě teď se vzpamatovávám ze šoku. „Vy mi nic neuděláte. Nebojím se vás.“ Ušklíbnul jsem se na cihly trčící z jinak pevné stěny. Očividně je to naštvalo, ale vrátily se poslušné zase zpátky a ucelily nepropustnou zeď. Je čas říct co opravdu chci. Měl bych se Laje přiznat. Myslím, že ona to stejně věděla dřív, než já. Postavil jsem se a nabitý novou energii si v duchu chystal proslov a svoje vyznání. Odvážným štěstí přeje. V nejhorším jí zasypu argumenty, že to ona ze mě udělala svého manžela. Bude bojovat? Nebo se mi vzdá? Mezitím dojdu do stáje, kde pochrupuje Flíček. Moc místa tady nenechal, ale Laju nikde nevidím. „Flíčku? Kde je Laja?“ On snad vážně usnul, až se zvedaly kupky sena, jak odfukoval. Snažil jsem se vylézt na jeho pravou nohu a dostat se blíž k hlavě zapadnuté v protějším rohu. Nakonec se mi to podařilo. S odřenýma rukama se chytám poslední šupiny vystupující na krku. „Flíčku?“ Zařval jsem kousek od jeho ucha. Škubnul sebou a já odletěl do nejbližší kupky sena.