Řetěz moci Irián 58.díl

Finriel:

Prvních pár metrů se podařilo vyčistit, ale nikdo nemohl zaručit, že se tunel nezřítí, až tam někdo vleze. Chodba nebo to, co z ní zbylo byla úzká sotva pro jednu osobu a dál se to stáčelo někam dolů. Moji muži se neodvážili jít hlouběji do podzemí. Bylo to na vlastní riziko a to nechtěl nikdo krom Ariana a mě podstoupit. Několik dalších prken použili jako podpěry, ale nevěděli jak dlouho vydrží.  Viděl jsem Ariana v kuchyni jak si balí pár nezbytných věcí jako byl nůž a láhev s vodou. Podle toho jak to poskládal do malého váčku, který si strčil za opasek, aby mu nepřekážel byl velice zkušený. Kolik toho musel zažít, že je neustále ve střehu a připraven opustit místo během pár vteřin.

Uběhlo sotva 24 hodin a znovu naléhám na Helen, aby mi prozradila něco ze svého života, když se do toho vložil Arian a prostě odvedl řeč jinam. Měl dokonce i výmluvný jazyk a dokázal ovlivnit jakoukoliv debatu. Rozuměl strategii a rozhodně byl opatrný. Nejdřív to několikrát promysle, a až potom vyslovil svůj názor. Tohle jsme probírali tajně, aby se to Helen nedozvěděla. Stačilo, aby někdo z mužů zmínil Renovo jméno a okamžitě vystřelila ze židle a chtěla vědět podrobnosti. Tak moc toužila po tom znovu uvidět svého syna.

Museli jsme vymyslet lež, aby Helen zůstala v bezpečí a nevrhla se do tunelu, o kterém vůbec netušila. Bylo mi těžko u srdce s každou větou plnou lží, ale jinak to nešlo. Nedopustím, aby si ublížila. Sbalil jsem si to nejnutnější a vyšel s Arianem za setmění na cestu. Nechal jsem okolo domu postavit nenápadné hlídky, které měli rozkaz udržet Helen uvnitř a zbytek hlídkoval okolo tunelu. Nebylo těžké přestrojit se za žebráka a zůstat opřený o zeď polorozpadlého domu naproti do setmění. Městská stráž se sem moc neodvážila, ale stejně jsme počkali, až se na nebi vyhoupnul měsíc, než Arian zmizel v tunelu. Tiše jsem ho následoval s další pochodní v ruce. Vzduch uvnitř byl těžký a hůř se dýchalo. Stejně jako Arian jsem si uvázal šátek, který mi kryl ústa před prachem. Ještě, když jsme byli doma mě Arian vysvětlil jak daleko sahá tato tajná chodba. Znamenalo to dlouhou chůzi přes celou horu pokud někde nedojde ke komplikacím mělo by to trvat pár hodin. Jakmile jsme se protáhli zpřístupněnou škvírou do hlouby tunelu nastalo ticho. Slyšel jsem vlastní dech, který byl trochu rozpačitý. Skláníme se a vyhýbáme dalšímu kamení a drolícímu se písku. O jeden takový ostrý kámen jsem si rozříznul rukáv. Na rameni mi zůstal malý šrám. Zkontroluju odřeninu a pokračuju dál za Arianem, který mi vyklízel cestu. Byl opravdu zkušený a dokázal se pohybovat jako úskočná šelma. Občas se ohlédl, aby mě zkontroloval, ale nemluvili jsme. Něco mi říkalo, že i každý náš nádech mohl rozpohybovat uvolněné kameny. Nevím jak hluboko jsme mohli být, ale po stočení a prudkém klesání s každým krokem se tunel rozšiřoval. Arian na mě počkal a řekl. „Tady začíná skála. Mělo by to držet.“ Pohladil hrubě opracovaný kámen, který vypadal jinak.     

Mel:

Vběhla jsem do domku a nic neviděla. Bylo těžké jít poslepu. Do něčeho jsem vrazila a spadla na drsnou zem. Snažím se rozhlédnout okolo sebe, abych se něčeho  přidržela a mohla se zvednout. „Rene?“ Zavolám do nepropustného barevného kouře, abych mohla jít za jeho hlasem. Něco kousek ode mě se pohnulo. Pokouším se ho najít, když znovu zařval bolestí. Drásalo mi to uši, ale podařilo se mi dostat se k němu blíž. Nahmatám jeho nohu a pak mě chytí za ruku. „Bolí to.“ Vyřkne, to co jsem dávno věděla. Čím blíž jsem se dostávala k Renovi, tím víc se moje pocity spojily s jeho. Najednou mu zasvítila hruď. Košile byla napůl rozepnutá a pod ní se rýsovali nějaké klikyháky. Spojovali si v jednom bodu. Pozoruju každou novou čárku, která se vytvořila a Ren se zmítal v bolestech. Vypalovalo se mu to do těla a zanechávalo otevřené rány. Po chvíli se sami zavírali, ale ten motiv tam zůstal. Bylo to tetování rozkvétající květiny. Zasvítila mnohem víc, když se spojila v dalším okvětním lístku.

Uslyšela jsem Mari jak něco dokola křičí, ale nerozuměla jsem jí. Byla jsem odříznutá od světa a vnímala pouze Rena. Každý jeho záchvěv prostoupil i mým tělem, než se vytratil. Absorbovala jsem bolest, kterou by sám neunesl a cítila pouto mezi námi.

Ziel:

Takže se opravdu vrátil a splnil úkol bez chyb. Zajímavé hodně zajímavé. Díval jsem se na klečícího přede mnou s listinou na pozemky, které Drell nedokázal získat. Navíc měl sebou ty nejhorší muže z celého vojska a stejně se mu to podařilo. „Pane. Mohu vám sloužit?“ Ptal se s dychtícíma očima po moci a uznání. „Jak se jmenuješ?“ Zeptám se nechám ho vstát. „Eldaleon. Dali mi strašné jméno, tak mi říkejte zkráceně Eldo. Okamžitě přiběhnu.“ Získal jsem šikovného chlapíka, který bude moci velet oddílům. Mnul jsem si ruce a trochu se uklidnil. „Mám pro tebe nový úkol.“