Řetěz moci Irián 60. díl

 Ziel:

Moje sny se začínali plnit. Elda zvládl další úkol, aniž by udělal sebemenší chybičku. Navíc se mu podařilo zformovat všechny muže do jednoho útvaru. Nastavil laťku hodně vysoko a kdo mu nevyhovoval byl utracen jako pes. To bylo přesně to, co očekával od velitele.  Měl jsem z něj zvláštní pocit. Během pár hodin se stával mou oblíbenou zbraní, kterou se nemusím bát použít. Nikdo se nestal, tak rychle mým oblíbencem jako se to podařilo Eldovi.

Rozhodně mu to myslelo hodně dopředu a eliminoval všechny problémy ještě dřív, než se mohli stát. Takového muže nemůžu ztratit. Mnul jsem si ruce a znovu se snažil dát dohromady dva přívěsky. Mohl to být klíč k celé moci.  Jak ze dvou udělat jeden? Ta stará vypelichaná vědma mi to neřekla a nechávala mě trpět! Nakonec zmizela jako pára nad hrncem a nebyla k nalezení. Moji muž rozbořili svatyni a našli tajnou místnost, která zela prázdnotou. Její podobizna kolovala po celém městě, ale nikdo jí neviděl ani o ní neslyšel. Vezmu kladivo a snažím se, aby do sebe zapadli násilím. Znovu selžu, když od nich vylétnou jiskry a na povrchu není vidět jediný škrábanec.

Elda pokračoval ve výcviku jednotky a já shromaždoval další lidi k výcviku, abych mohl zaútočit na vzdálenější království. Irián mi začínal být malý. Nejenom, že docházelo jídlo, ale ani lidí nebylo dost. Otroci umírali a vězňů přibývalo. Kdokoliv se snažil vzít mi korunu doplatil na svou lehkovážnost. Dokonce i ženy se nebáli použít skryté dýky a zaútočit, ale bylo to marné. Bič ztrestal každého, kdo se ke mně přiblížil.

Prohlížel jsem si mapu s územím. „Tohle všechno bude moje.“ Přejel jsem rukou od Iriánu, až k západnímu moři. „Udělám z vás své otroky.“ Pokračoval jsem dál v samomluvě a viděl jak se na mě s odporem v očích dívají otrokyně. Jednu jsem chytil pod krkem a zvedl ze země. Házela sebou a přiškrceným hlasem řekla. „Ren ti to nikdy nedovolí.“ Odhodil jsem jí do kouta, až se dunivou ranou bouchla o zeď. Vykašlala trochu krve a dodala. „Bez nás zemřeš.“ Vytáhla malou úzkou dýku a zabila se. „Ještě někdo má odvahu se mi postavit a říkat, že prohraju? Ren je minulost a já. Já jsem vaše budoucí noční můra!“ Další dvě dívky vytáhly nůž a následovaly tu první. „Stráže! Vyhoďte těla před bránu jako výstrahu a sežeňte mi nové hračky, až to uděláte podříznu vás jako prasata za to, že jim dovolíte propašovat zbraně, až do mojí ložnice.“ V místnosti zůstala jedna dívka. Nebála se. „Co ty? Nechceš mě zabít? Jsem moc krutý? Zabiješ se jako ty ostatní? A nebo se ti to líbí?“ Vyptávám se a pomalu se přibližuju. Nemohl jsem z její tváře vyčíst co má v plánu. Byla něčím jiná. Ani pohled na krev s ní nic neudělal. „Já jsem vám vděčná. Předtím jsem žila na ulici a nikdo z nich mi nepomohl, ale u vás dostávám jídlo a mám, kde spát. Budu vám věrně sloužit.“ Uklonila se. Docela mě to překvapilo. Sáhnu po koženém vodítku a límci. „Za odměnu půjdeme na procházku.“ Nandám jí obojek a táhnu za sebou. Bylo jedno jak moc jsem smýkal s vodítkem a trochu jí přiškrtil. Nevydala ani hlásku. „Hodná holka, až se vrátíme dostaneš misku plnou žrádla. Pohladil jsem jí po hlavě a ona se usmála. Zlepšila mi náladu.

 

Helen:

„Proč nic neříkáte? Přece musíte vědět kam šli! Já tady nezůstanu ani minutu musím je najít. Mohlo se něco stát.“ Přehodím si šátek přes hlavu a chci opustit prázdný dům, když mi Finrielovi lidé zastoupí cestu. „Prosím vraťte se do domu. Venku je to nebezpečné.“ Strážce si sundal kápi a já poznala Urgu. Osobní stráž Fina. Vždycky byl někde poblíž a přitom v dostatečné vzdálenosti, aby nás nerušil dokud jsme nebyli uvnitř paláce. Těžko říct odkud pocházel. Jeho rysy nebyli ani Iriánské ani Neriánské. Možná byl z daleké země na západě, kde se rozlévalo ke břehům moře. Jeho pleť byla o něco tmavší. Měl dlouhé černé vlasy jako havran. Pevně svázané v copu koženou šňůrkou. Bystré oči černé jako uhel, které se dokázaly do druhých zabodnout pohledem a odhadnout skrytý úmysl. Širší nos a ústa s tvrdou bradou. Působil jako bojovník tělem i duší. V té tunice jsem ho nemohla poznat dokud nepromluvil přízvukem, který měl jen on.  „Co se u všech bohů děje? Proč nestrážíš svého pána?“ Urga  mě popostrčil dovnitř a zavřel dveře, kdyby to byl někdo jiný, tak snadno bych se nenechala.. Vypadal dost ztrhaně. Zřejmě několik nocí nespal a nepřetržitě mě hlídal.  

 

Mari a Ril:

Celou noc nespustím oči z domku, kde rituál pořád pokračoval. Únava si vybrala svou daň a mě se pomalu klížili oči. Snad jsou v pořádku. Pomyslím si, když začal domek celý zářit jasným světlem a to mě probralo. Vstanu a chci jít blíž, když mi Ril zatarasil cestu svou vyřezávanou holí. „Zase ty?“ Byla jsem blízko výbuchu. „Chceš umřít mladá dámo?“ Ten dědek mě štve. „Jak dlouho to bude trvat. Mel nejedla ani si určitě neodpočinula. Víš jak moc se musela přepínat, aby se dostala nahoru?“ neodpověděl mi. „Tak jinak. Co kdybych tě nakopla, aby ses proletěl.“ Usměju se na Rila. „To můžeš, aby se ti ulevilo a já tě pak prokleju.“ Uchechtnul se a dodal. „Vlastně jsem ti něco neřekl.“ Tak už mluv. Řekni to, ale stále mlčel jako by mu došel dech a nebo zapoměl co mi chtěl. „Tak se vymáčkni dědku!“

„No vlastně poslední stranu knihy sežraly moje kolegyně myšky.“ Vyndal z kabátku jednu myš a já nadskočila. „Musíme počkat, až vyjdou z domku sami.“ V klidu si hladil tu proradnou myš a čuměl do prázdna. Tak nezabili by jste ho.