Okno za mřížemi 12.díl

 Zdravím. Pořád jsem nachcípaná, ale po 4 týdnech se to zlepšilo. Už by to mohlo táhnout do pekel i s tou rýmou. Na noťasu mám momentálně trochu rozbitou klávesnici, takže psát je obtížné. Pokud mi příjdou správné čudlíky a půjdou zacvaknout brzo zas napíšu, ale pokud to budu muset dát opravit někam, tak budu zas v offu na blogu. Stejně to moc lidí nečte a já pořád blbnu s chybama :D jen si u toho sama relaxuju :) když už mám dnes ty narozeniny. Chystám se na úpravu rozcestníku v sfku a pokud možno doplnění menších nesrovnalostí z updatů, vždy je toho tam tak málo, že psát malý článek se mi ani nechce, tak to dopřidám průběžně při změně. Pokud noťas opravíme. Tka pěkné čtení. 

  Okno za mřížemi 12.díl

Tom:

Měl bych znovu obejít dům? Přemýšlel jsem zatím co likviduju kus uzeného  z lednice. „Necháš to ty žroute!“ Máma mě praštila přes ruce zrovna ve chvíli, kdy jsem si bral další. „No tak mami. Teď jsem pán domu! Potřebuju víc energie, abych vás ochránil.“ Dodám, ale k lednici jsem se nedostal. „Ty tak někoho ochráníš. Vždycky, jak se nacpeš, tak usneš a nejsi k probuzení. Kam to vlastně všechno dáváš?“ Změřím si syna pohledem. Třasořitka bez síly a svalů, který sní víc, než by se zdálo. „Jsem ve vývinu. Pořád rostu.“ Vymluvil se a získal několik koláčů z plechu, který jsem zrovna vytáhla. „To pálí.“ Vejsknul. „Poctivého nepálí ty zloději.“ Něco na to tom bude. „Ale naposled jsem zachránil Janu.“ Dožadoval se práva na další jídlo. „To už jsi dávno projedl a prospal. Přestaň se flákat a běž projít okolí. Mám špatné tušení.“ Chuť na jídlo mě přešla. Vždycky, když tohle řekne něco se stane.  

Krast:

„Někdo nám dal tip pane. Odpoledne vezmu další chlapy a prozkoumáme jeden barák za městečkem. Je fakt, že na tu chalupu jsme zapomněli.“ Krast se zaculil a mě naskočila husí kůže. Byl odporně slizký jako had a nebezpečný. Nedával jsem pozor a chytil mě pod krkem. „Jak sis mohl dovolit udělat chybu? Hm .. víš co nejvíc nesnáším …“ Polknul jsem, když se snažím víc nadechnout, ale nejde to drží mě moc pevně. Začínám se dusit a až pak povolí. Rozkašlu se a nejsem schopen normálně mluvit, bez toho, abych nechraptěl. „Omlouvám se, už se to nikdy nestane.“ Krast se otočí a já odejdu z jeho kanceláře. Mnu si červený krk s otisky jeho prstů a nasraně kopnu venku do květináče, který se rozbije. K čertu s ním, ale platí dobře.

 

Mark a Oliver:

Oliverovi jsem řekl novinky a taky postup v případu. Vypadalo to slibně, ale horší bude to celé uskutečnit. „Jak víš s prádlem ti nepomůžu.“ Ukázal na svoje obnošené hadry a prodřené trenky co vysely na šňůře. „O to se postarám sám, ale viděli můj obličej.“ Olivek okamžitě zvedl prst jako by přišel na skvělí nápad. „To jsi na správném místě.“ Hodil do sebe zbytek z koláče a dopil kafe. Vstal a mířil si to do dílny. Ono tedy ty jeho vymoženosti byly všude kam sem se podíval, ale hlavní tábor měl na jevišti. Měl ve zvyku staré a nepotřebné kousky házet dolů a pak se v nich hrabat a přehrabovat dokud nenašel díl, který vlastně ani vyhodit nechtěl. Byl to totální zmatkář, ale o figuríny se uměl starat skvěle. Dokud to tu nezavřel. Dokonce si sám vytvořil hmotu, která uměla vytvarovat cokoliv podle šablony a mícháni barev a odstínu měl v malíku. Většinou to vypadalo, tak skutečně, ze se lidé lekli a utekli. Následoval jsem ho a skoro se přizabil o kupu zbytečností. „Vítej v mém království.“ Poklonil se na pódiu. Rukou mě zval nahoru, ale mě se tam moc nechtělo. Jakmile jsem zdlal ty 4 staré dřevěné schody, které vrzaly při každém šlápnutí jsem byl vtáhnut do světa figurín.