Okno za mřížemi 13.díl

Okno za mřížemi 13.díl

Mark a Oliver:

Oliver se snažil udělat trochu místa u nějakého stroje. Vypadalo to spíš jako kuchyňský robot. Mělo to tři metli místo dvou a přidělanou kovovou větší misku, kterou musel zřejmě něčím pomlátit, aby dosáhl těch důlků v rohu do hranatého tvaru a nahoře to ústilo do zobáčku, aby to mohl přelévat. Při zapnutí prvního knoflíku vylítl kouř z malého motůrku. „Počkej. To dělá vždycky.“ Domyslel jsem si, že by to taky mohlo být naposled, ale jeho pomoc s maskováním jsem opravdu potřeboval. Zmáčknul druhý knoflík a první metla spadla do misky za ní se skřípotem zapadla druhá a třetí.

Motůrek se pomalu rozeběhl a Oliver byl tak šťastný. „Vidíš. Už to funguje.“ Pochvaloval si svůj skoro vynález, který před ním musel vynaleznout někdo jiný a jen ho poupravil k obrazu svému. Nechtěl jsem mu bořit jeho sny a díval se, jak do toho přilil nějakou narůžovělou vodu. „Co s toho bude?“ Zeptám se, když něco přisypal a začalo to smrdět. Oliver měl hlavu skoro v mixéru. Otočil se na mě a řekl. „Tvůj obličej.“ Klesla mi brada, když se odér zesílil a Oliverovi se protočili oči. „Počkej, až se to zpracuje. To budeš koukat. Tohle jen tak nikdo nepřekoná a úžasně se s tím pracuje.“ To jsem chápal, aby něco takhle smrdělo musel mít člověk talent, aby se to celé posralo. „Dobře. Počkám si.“ Zacpu si nos a čekám co z toho bude. Poodstoupím, když se začnou metly zasekávat a hmota zhoustne. Vypadalo to jako tažený kekel z nosu.

Oliver se zaháknul o hmotu, která mu prsty vtahovala do stále pomaleji běžícího mixéru. „To je přesně ono!“ Zvolal, když se mixer zastavil úplně. Asi centimetr od metly měl uvězněné dva prsty a snažil se je vytáhnout. „Mohl by jsi to vypnout, než bouchne motor.“ A nebo, než příjde o prsty. Vytáhnu to ze zdi a snažím se vydržet ten smrad. Okna vysoko u stropu byla pevně zadělaná a překrytá kusy látek a já myslel, že mi dochází čerství vzduch. Snažím se nesmát, když si Oliver nabalil hmotou na sebe a nesl jí o kus dál. Každých pár vteřin se měnila.  Zesvětlala a odstínem se podobala kůži. Opravdu se mu povedlo to napodobit, ale jestli z toho něco bude jsem nedokázal posoudit.

„Sedni si. Musíme začít, než to ztvrdne. Pak se s tím hůř pracuje.“ Odložil hmotu na hlavu od figuríny a dotlačil mě do křesla. „Zavři oči a já z tebe udělám úplně někoho nového. Můžeš si v klidu zdřímnout, zas tak brzo to nebude.“ Podívám se na stolek a vidím různé nástroje. Od kamenických kladívek po špachtle a trubičky, než se vzpamatuju dvě trubičky mi narve do nosu a jednu větší do pusy. „Aby ses mi neudusil.“ Usmál se a na čele mi přistálo kus hmoty, která silně smrděla. Nad tím puchem se mi zatočila hlava, ale s Oliverem to ani nehnulo. Rozšířili se mu oči, jako kdyby si šlehnul a dal se do práce. Cokoliv vzal do ruky ve mně vyvolávalo obavy, aby to místo v hmotě neskončilo v mojí pravé kůži. Oliver tesal, zahlazoval a krájel další hmotu, kterou mi poskládal na obličeji. „No to bychom měli.“ Snažil se mi servat hotovou masku z obličeje, která se zatím stihla solidně přilepit. „Musím to nahřát.“ Zvedl prst a odněkud vytáhnul svářečku, kterou okamžitě podpálil.

Marta:

Kde se ten kluk fláka? To jsem ho zas někam poslala. Jak dlouho může trvat projít okolí, když se ani po půl hodině nevracel. Zašla jsem se podívat na Janu, která spala schoulená na rohu postele a znovu jsem měla ten stejný pocit. Hrozí nám nebezpečí. Pomyslím si a zatřesu s Janou. „Dítě vstávej.“

U domu:

„Okamžitě ten dům přepadněte a vyveďte lidi ven. Můžete je zmlátit, ale nechte je živé.  Pan Krast na to čeká.“

Krast:

„Pane.“ Už jsem myslel, že utekl. Posera. Otočím se v křesle a zírám na své může.