Rětěz moci Irián 65.díl

 Rětěz moci Irián 65.díl

Urga:

Znovu zkontroluji paní Helen a musím se vrátit k tunelu a vymyslet náhradní řešení. Muži pracují na obnovení tunelu, aby se náš pán mohl vrátit. Nebylo by moudré, aby vyšli zrovna na tom viditelném místě. Zřejmě se dostaneme o pěkný kousek mimo, ale o to míň si nás všimnou. Pokud si pamatuji správně, východ bude za jednou chátrající stodolou pokračovat směrem dolů a tam by se nám mohlo podařit začít. Původní místo bylo po zboření domu dost na očích a bylo těžké se bez povšimnutí místních pohybovat a cokoliv dělat. 

Došel jsem k tomu místu a snažil se vidět, co normální oko nezahlédne. Pokud vzpěry nevydrželi, mělo by to zanechat určité stopy. To, že se nezřítil vchod neznamená, že to nespadlo o kus dál. Sehnu se a rukou přejedu neporušenou zem. Znovu zkontroluji vzdušnou čarou oblast a popojdu o pár kroků doleva. Přesně, kde bylo jedno odtržené prkno, z kterého čouhalo několik rezavých hřebů zem popraskala. Odtrhl jsem ho a odhodil někam za sebe, abych to pořádně zkontroloval. Mávnu naši hlídce, aby se nepozorovaně dostala dozadu a ukazuji na praskliny vedoucí přímo do stodoly. „Pokud se nepletu hlavní bod bude ve stodole. Opatrně jí opravte, aby nespadla. Udělejte vzpěry a dejte se do práce. Šachta by měla jít šikmo tímhle směrem. Jakmile se to odkryje, vyztužte to proti zborcení. Mám takový dojem, že brzo se někdo ukáže.“ Ukazoval jsem dozadu na obrys vzdálených skal a tušil, že se brzo vrátí.

Vracím se do domu, kde byla paní Helen, ozvalo se troubení. Někoho hledali. Z pomalé chůze jsem zrychlil, abych se vrátil co nejdříve. Paní Helen měla okolo sebe ty nejlepší muže, které jsem sám vycvičil, ale ani to neznamenalo, že je v bezpečí. Prolétl jsem brankou a vrazil do pokoje, až se lekla. „Musíte hned do úkrytu!“ Popadnu jí za loket a vedu dozadu, kde jsme našli podlažní sklep. Nedalo moc práce to zamaskovat, aby se na to nepřišlo. Rychle zvednu dvířka a nechám jí vejít. Pak zavřu a víko přiklopím. Naaranžuju navrch těžké pytle a sám se ukryji do tmavého zákoutí vedle starého komínu, abych paní Helen mohl chránit. Ostatní strážci vědí co v takovém případě dělat.

Uběhnul nějaký čas a někdo se dostal dovnitř. Našlapoval téměř bez vydání zvuku a i jeho dech utichl na nutné minimum. Zřejmě prošel tvrdým tréninkem, aby tohle zvládl, ale já ho stejně slyšel. Urga čekal na správnou chvíli, kdy by na nepřítele zaútočil. Opatrně se nahnul a chytil vetřelce pod krkem.

 

Mel:

Přišla jsem zkontrolovat Rena, když jsem se cítila líp. Mary mě nechtěla pustit, ale já si bez něj připadám poloviční. Možná se to stalo právě v tu dobu, kdy nás květina Iriánského boha propojila. Nevím přesně, jak se to stalo. Ril se na mě díval, jako by najednou něco viděl. Ten pohled byl tak upřený. Propaloval mě, až do samého středu srdce. „Měl bych jít.“ Nechal mě samotnou u Renova lůžka. Všimla jsem si lavorku s vodou na vratké židli a na vrchu přehozený čistý hadřík. Namočím ho a vyždímu. Přeložím v ruce na menší díl a otřu Renovy čelo, na kterém se tvořily malé kapičky potu. „Vzbuď se. Nemůžeš, tak dlouho spát!“ Řeknu nahlas a všimnu si jak se dere světlo zkrz Renovu košili. Květina zářila a Ren se zmítal v bolestech. Chtěla jsem ho uklidnit a přidržet na lůžku, když se znovu silně vzepjal. Chytil mě a objal. Zašeptal mi tyto slova. „Čekal jsem na tebe.“ Na sucho polknul, aby tolik nechraptil, ale moc se mu to nedařilo. Chci ho pustit, abych mu podala vodu, ale jeho stisk byl pevný. Nechtěl se ode mě odpoutat a já to cítila stejně. „Chyběl jsi mi.“ Šeptnu mu do ucha a pak se přiblížím, abych mu vtiskla jemný polibek a Ren v tom pokračoval. Přešla chvíle, než jsme se od sebe odlepili. „Co se vlastně stalo a jak to, že jsi tady ?“ Převyprávěla jsem mu vše co se událo od útěku z Iriánu, až po doražení do vesnice.

Ren si přejel rukou po hrudníku. „Pochopil jsem. Irián zmizel z tohoto světa.“ Mel to překvapilo, až si zakryla pusu dlaní. „Musíme se nachystat, je čas.“ Ren si byl jistý a vyšel ven ve chvíli, kdy na něj zazářily  paprsky slunce.

 Ziel:  

Tohle není možný. Znovu jsem se pokoušel dát dohromady obě  poloviny přívěsku květiny, ale nedařilo se mi to. S oběma praštím o zem, kdy se k sobě zacvakly. Nemohl jsem tomu uvěřit a opatrně je zvedl. Ruce se mi chvěly dychtíc po nepoznané moci. Jedna polovina znamenala omezení, ale pokud jsou spolu nic je nepřekoná. „Ta stará vševědoucí vědma mi lhala!“ Vítězně si prohlížím spojený náhrdelník na dvou řetězech. Neváhám a připnu si ho na krk. „Teď jsem já tvůj pán. Cha chacha cha. Cha chacha...“ Z místnosti se nesl tak hnusný smích plný negativní energie, až si stráže zakrývali uši, aby se nezbláznili.