Okno za mřížemi 18.díl

 

Okno za mřížemi 18.díl 

Jana:

Další noc, kdy mě navštívily noční můry. Ani nevím kolikrát se to dokola opakovalo  a já nemohla, uniknou ze spárů nevlastního otce. Stále mě to doprovázelo a nepustilo. Modřiny, šrámy a škrábance se hojily, ale jizva na duši zůstávala stále velká a o moc se nezmenšovala. Bála,  jsme se lidi. Dokonce se bojím opustit tenhle pokoj, jako by mě to drželo a nedovolovalo se ani nadechnout nebo existovat podle sebe.

Odvážné ťuknutí na dveře a Marta vešla dovnitř i s tácem, na kterém mě nesla vonící snídani. V mých očích celá zářila a přinesla sebou mimo jídla i světlo. Upínala jsem na ní zrak a chtěla se jí odvážně dotknout, aby mě chránila před tmou, která mě donekonečna obklopovala ve svých spárech moci, než to stihnu udělat, položí tác na stůl a sama mě chytí. Byla moje záchranné lano, kterého jsem se nemínila pustit. Celý tenhle dům byl naplněn láskou a péčí, která mě pomalu měnila zpátky. Den za dnem jsem byla odvážnější a sama zkoušela dojít, až ke dveřím. Marta se usmála a navedla mě k malému stolku se stoličkou, kde na mě nechala do syta najíst. Počkala, až dojím a vše zase odnesla. Znovu vstanu a nechám na sebe svítit vycházející sluníčko, dokud se nepřehoupne přes zeď nahoru na střechu. Proudí do mě teplo a já se přestávám třást.

Nábytek ožil v barvách slunce a i ta skříň, která je jindy tmavá a děsivá se mi zdála najednou o něco hezčí. Příjdu blíž a vidím vyřezávaný rám a několik dalších rytin andělíčků. Můžou mě chránit, když spím. Pomyslela jsem si a dál se nechala unášet barvami pokoje.

Sevřu pěsti, abych si dodala odvahu a krok za krokem odhodlaná dojít, až na konec pokoje se dám na cestu, Pro někoho se to zdá bezvýznamné, ale pro mě to byla obrovská vzdálenost. Pořád se mi to připomíná a já čekám, kdy mě za každý krok, kdy se blížím ke svému cíly někdo zjeví a praští mě holí, abych ucouvla zpátky do tmy, kam patřím.

Konečně vezmu opatrně za kliku, jako by se mohla rozplynout.  Dveře se bez sebemenšího zvuku pootevřely a já byla tak nadšená, že nejsou zamčené, jako tomu bylo vždycky. I ve snech nikdy nešly otevřít a nechávali mě opuštěnou v nicotě. Moje vězení odemklo neviditelné zámky a já udělala jeden krok na chodbu. Váhám, jestli se nevrátit zpět do pokoje, než se to pokazí a ten krásný okamžik mě strhne sebou.  Zvědavost vyhrála a udělala jsem další krok dál do nepoznaného. Jak asi vypadá další místnost? Je Marta uvnitř nebo dělá něco venku? Ucítím vůni jídla linoucí se z kuchyně.

Vidím Martu sehnutou u trouby. V ruce měla hrnek a pírko. Něco zlehka potřela a opět se narovnala, když zabouchla dvířka. „ Mami! Jana je venku.“ Marta se otočila na Toma,  který ukazoval přímo na mě. „Zlatíčko moje.“ Objala mě se slzama v očích.  „Hrozně se mi ulevilo. Jsi moc statečná.“ Šeptala mi do ucha uklidňující slova a já cítila, jak se uvnitř mě něco rozlámalo a mizelo. Ta bariéra. Silná zeď, která byla okolo mě, se konečně zbořila.

 

Oliver:

To se mi teda něco povedlo. Sám jsem na sebe nadával a vyráběl novou várku masek pro Marka. Určitě mu to muselo dojít, že se něco nepovedlo. Zrovna jsem si zkoušel jednu z nich a testoval, zda vydrží, když se rozezněl alarm. Měl jsem to místo zvonku, protože ten jsem vždycky ignoroval. Jedinej zvuk co mě dokázal odtrhnout od mojí práce, byl poplach, když mi shořelo kus laboratoře a já se díky tomu dostal včas ven.  Šel jsem se podívat z okna.  „Pane Olivo, jste doma? Haló, mám pro vás psaní.“ Vykouknu a mávnu. „Ano hned jsem tam.“ Houknu a snažím se najít kalhoty a ponožky, které jsem si raději sundal, abych se zase nepřilepil. Konečně se mi povedlo najít i druhou botu a mohl jsem vyjít v děravém svetru mezi lidi. Na zadku jsem měl díru, kterou se mi nepodařilo zašít, ale ta teď není vidět. „Nazdar Karle to je doba co jsme se neviděli. Tak mi to dej.“

Pošťák na mě zůstal čumět. „A vy jste? Kde je Oliver?“ Ukážu na sebe. „Tady. Přestaň blbnout a dej mi to. Myslím, že to spěchá.“ Plesknul mě přes natažené prsty a dodal. „Je to do osobních rukou. Vy nejste Oliver Oliva. Olivera znám nějakej rok. Akorát, máte jeho oblečení to uznávám,  ale ten ksicht není Oliverův.“ Mračil se a pozvedl obočí. Šáhnu si na obličej a uvědomím si, že mám na sobě furt masku. „Aha já si to nesundal. Dělám jeden pokus  víš. Vyrábím novou hmotu.“ Prstem mě klepnul na tváři. Pak na bradě a nakonec mě ťuknul do nosu. „Střílejte si z někoho jinýho. Na blbosti nemám čas. Musím toho ještě spoustu roznést.“ Poklepal si na téměř prázdnou pošťáckou tašku. „Počkej, až si to sundám. TO BUDEŠ KOUKAT.“ Ufff. „Zrovna se zasekla. Hergot. Pomoz mi. Utrhni mi ucho nebo nos. Pak by měla povolit.“ Chytím se za kus svojí kůže a vejsknu, jak to zabolelo. Pošťák Karel couvnul, když jsem si sám urval kus ucha a podal mu ho. „B b..b..blázen. U.. ucho … Pomocte někdo. On si urval ucho.“ Začala se mu klepat ruka a ucho se rozpláclo na zem, kde udělalo odraz jak na trampolíně a až na podruhé  bžlemt na zem. „Takhle to má vypadat.“ Pochválil jsem si hmotu a snažil se servat zbytek a vypadal jsem, jak když se začínám rozpadat.

Na to pošťák omdlel.