Hodně věcí bylo je a nebo bude.

Už od narození mi vždy něco patřilo, ať už to bylo oblečení a nebo třeba dudlík. Později to byly různé hračky a podobně. "To je moje?" Zvolala jsem, když mi mamka ukazovala můj pokojíček. Pak se dostavilo taky něco jako to je moje první lavice ve třídě a nebo moje učebnice, to je moje učitelka no taková stará rašple. Pokračovat bych mohla dál a dál, až bych se dostala na moje první auto a nebo dům. Jedno vím, ale jistě některé věci si prostě přivlastnit nemůžeme. Jednou takovou je třeba nebe a mraky. Nikdo je nedokáže zastavit a vždy si dělaly co chtěly. Někdy byly bíle jako sníh a tvořili různé tvary jindy zase utvořily nepropustnou tmavou oblohu, ze které začalo pršet. Další mě napadlo lidské srdce. V každém srdci se mihneme, ale málo kdo si nás tam nechá. Také o něm nemůžeme říct to je moje leda to vlastní, které nám tluče v hrudi. Pár věcí, o kterých větu TO JE MOJE říct nemůžeme se jistě najde.