Svět

Moje srdce protnul šíp,

bez tebe je mi už líp,

nedalo se takhle bídně žít,

musel jsem tě opustit.

Srdce už mám tvrdé jako kámen,

proto píšu ti tuhle báseň.

Co je to cítit, už nevím snad,

kolem mě se rozprostírá chlad,

už se nemám čeho bát,

po nocích horké slzy budu lkát.

Utrpení, ponížení, bída, dokonce i láska,

jsou mi cizí, konečně mi spadla z očí páska,

uviděl jsem pravý svět, jak se každý chvástá,

lež, opovržení, zapírání, na každém rohu se chlastá.

Ulice vypadají jako harém, nikdy nebude po mém.

Radši abys zapomněl, co jsi viděl,

hlavně se o vzpomínky s nikým neděl.

Být mstitel je tvůj úděl,

vzteky jsi nahlas supěl.

City na povrch se nikdy nedostanou.