Tajemná vesnice 10.díl
To tady budu čekat než dokončíme misi? Proč musí bejt problém vždycky jen se mnou? Lisa si začala všechno vyčítat už od doby co se stala kunoichi. Vždycky jenom já byla ta špatná a nebo poslední a všichni se mi smáli. Ten pocit samoty a odlišnosti se ve mně nějak vzdouval a způsoboval odpor, nesouhlas s touto situaci. Už nechci! Řvalo moje myšlení. Navenek bylo vidět moje rozpoložení. Necítila jsem se už několik dní ve své kůži, jako bych se s někým dělila o vlastní tělo a taky to tak bylo. Jednou mi jeden dědula řekl, že mám v sobě dvě strany. Temnou a světlou.
Tenkrát jsem nechápala co tím myslí, ale časem jsem těm slovům porozuměla. Pohroužila jsem se do svého vědomí a hledala stejně jako tenkrát. Docela vystrašená jestli ho najdu jsem tápala ve tmě, která stále houstla a nechtěla mě pustit dál do zákoutí na samém okraji vnímání. Myslela jsem, že na konci bude ještě větší tma, až se tam dostanu, ale bylo tam docela světlo naproti tomu co bylo předtím. Něco se krčilo v koutě a já přesně věděla co to je. Jediné co mě napadlo při pohledu na něj byl děs, hrůza a pohrdání, že něco takového může existovat.
"Liso? Liso!!!" Někdo na mě křičel. Byla jsem nucena opustit svou temnou stranu mysli a vrátit se do reality. Docela mě zasáhlo moje uvažování. V jeho přítomnosti jsem jiná. Ztrácím svoji svobodu a jsem zlá. Sama nevím proč, ale tíží mě to na srdci už od narození. Chvilku taková pak zas jiná. Je to jako střídání ročních období, jen se to děje častěji než bych chtěla.
Konečně sem se vrátila do normálu a mohla se lépe soustředit. To temné zůstalo v pozadí a já byla najednou volná. "Ano sensei?" Ještě s trochu nepřítomným výrazem sem se zeptala. "Odevzdala jsi opravdu všechny zbraně?" Ibiki si mě nedůvěřivě prohlížel a snažil se přečíst moje myšlenky. Jenže v mojí hlavě není žádný pořádek, ale chaos smíchaný se všemi pocity a nedá se rozluštit. Jen sem přikývla na co mluvit, když vidím, že mi stejně nedůvěřuje.
Po chvíli se vrátil Manu a někoho přivedl sebou. Už jsme byli netrpělivý a tak se nám trochu na jednu stranu ulevilo, když se vynořil z poza budovy a na druhou jsme všichni civěli na hastroše, který se snažil udržet krok s Manuem. Roztrhané kalhoty byli už několikrát záplatované a tunika k nepoznání. Těžko se dalo odhadnout jakou měla původně barvu a jestli byla něčím zdobena. Dalo se to přirovnat k cárům a né k oblečení. Mayu se podívala pořádně a zjistila, že osoba nemá ani žádné boty. Doslova jí to šokovalo. Zůstala nevěřícně zírat na špinavé nohy a takřka chybějící palec na levé noze. "O ten sem přišel v boji." Odpověděla osoba a zahýbala kouskem pahýlu, který zbyl. Mayu se začervenala, protože se chovala nezdvořile a trochu se pootočila, aby to nebylo tak vidět jak se stydí. Suri to bylo takřka jedno. Hlavně kdyby měl nějaké objasnění pro to, proč Lisu nechce brána pustit dovnitř. Za svůj krátký život měla za sebou nespočet misí a kolikrát se stalo, že ty nejlepší informace měli právě osoby pochybného charakteru. Tenhle se sice Suri nijak nezamlouval a dokonce i smrděl. Asi spí někde v popelnici pomyslela si a čekala co jim řekne.
Manu tam jen tak stál a čekal. Náš tým začínal tušit co je tenhle chlapík zač. Mayu se trochu vzpamatovala a snažila se rozpoznat jak vypadá, ale přes rozcuchané prošedivělé vlasy spadající přes půl obličeje a napůl přehozenou kapuci nebylo nic krom úst vidět. Z pod tuniky vytáhl ruku, v které svíral nějaký ornament podobající se kresbám na bráně. Předmět zasvítil přímo na Lisu a doslova jí rentgenoval skrz na skrz.
Zvláštní na tom bylo, jak po Lise běhaly barevné odlesky. Zachytily se v jejich zrzavých vlasech a postupovaly přes tvář na krk a hrudník. Konečně se poslední paprsek zastavil na její botě a zhasl. Mayu se zakoukala na předmět v staříkově ruce. Moc z něj nezahlédla, protože ho rovnou schoval pod roztrhaný plášť. "Zajímavá věcička." Dodala Suri, která vykukovala z poza vrat. Otrhanec si Suri přeměřil pohledem a znovu vytáhl něco z kapsy.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)