Kouzla a čáry 28.díl

Manda: Ty mu věříššš?

Orochimaru: Zatím jen každé třetí slovo, ale je docela zběhlí v jedech a výživných, posilujících látkách a to se mi zrovna hodí.

Manda: Je stejně proradný jako ty, ale chybí mu moc, kterou ti dávám já. Možná, že se brzo přidám na jeho stranu!

---

Orochimaru zezelenal, když mu došla krutá pravda. Manda byla vždycky proradná a stavěla se vždy k silným mágům co se přidali na temnou stranu magie, ale tohle byl pro Orochimara šok. Tohle by mi přece Manda neudělala? Nebo jo? Přemýšlel ve své prohnané mysli a nemohl se dopátrat jasného výsledku. Byla s ním takřka od samého začátku, už když byl malý se mu zdálo, že někdo nebo něco se na něj dívá s obdivem v očích. Nikdy mu to nepřišlo natolik zvláštní, aby pátral kdo to vlastně je. Postupem času, když rostl ve vyzáblého kluka, s kterým si osud krutě zahrával tak cítil velkou moc co ho obklopovala, ale přitom zůstala skryta, nepoužita. Nejdřív si myslel, že jeho síla časem vystoupí na povrch jen nechtěl moc dlouho čekat. Čas utíkal a pořád byl stejný, nic se nezměnilo a to ho přivádělo k šílenství, až jednoho dne si uvědomil, že není sám. Nepletl se, když uviděl v houští obrovskou hlavu hada, až začal couvat a nakonec utekl co nejdál to šlo. Později se dočetl co to je zač a sám jí vyhledal ne proto, aby jí zničil, ale místo toho se k ní přidal. Prahl po moci, kterou mu Manda nabízela a on jí čerpal plnými doušky.

Brzo poznal co to je být mocný a uznávaný mág. Společně s Mandou vybudovali tuhle pevnost opředenou tajemnými formulemi a zaříkadly proti nepříteli. Nevěřil tomu, že by ho po tolika letech mohla zradit, ale zas je pravda, že jí tak dobře neznal. Manda žije několik tisíciletí a mezitím pomohla k moci tolika slavným temným mágům tak proč by zrovna zůstala u mě. Pokud se rozhodne pro Kabuta nezbude mi nic jiného než přihlížet mému pádu. Čert ho vem i s jeho lektvary. Jen na tu myšlenku pomyslel tak si vzpoměl na jeho milého hosta dole ve sklepení kam se před chvíli Manda odplazila tunelem. Tolik si přál vidět Kakashiho klečet na kolenou a prosit o holí život. Vždycky to byl on kdo byl pochválen, ale nikdy se nestalo, že by mistr pochválil taky mě. Pořád vidím před očima ten den kdy jsem ho konečně zabil, takový klid jsem snad nikdy necítil, byl jsem prostě spokojeny. Nebyla to prohra ani výhra, ale stejně to bylo fajn. Orochimaru si otevřel tajný vchod do podzemí a rychle seběhl po schodech přímo k pelechu Mandy. Zrovna spala nebo to aspoň tak vypadalo a na krku se jí houpal klíč od temné brány pekel. V kleci chyběli další kusy dobytka takže ten spánek vypadá aspoň na týden a nebo dva. Opatrně k ní došel a snažil se našlapovat co nejtišeji. Ve vedlejší místnosti uviděl projít bránou další obludu na svět, který ještě nikdy nespatřil tak strašné stvoření jako poskoky pána pekel.

Orochimaru: Spíš Mandičko?

Manda: Nemusssiš se snažit lichotit, až se rozhodnu tak odejdu.

Orochimaru: Takže to nebyl vtip? A co brána a pán temnot?

Manda: Tak do toho už ti vůbec nic není.

Orochimaru: Cože? Jak si to představuješ vždyť jsme se před lety na něčem dohodli!