Hvězda : soutěžní povídka

Bylo už dost pozdě, ale nechtělo se mi moc spát. Něco mi našeptávalo, že dnešní noc bude jiná, něčím opředená. Podíval jsem se z okna. Hvězdy na nebi svítily tak jasně jako ještě nikdy předtím a měsíční paprsky se táhly, až na mou postel. Zvláštní pomyslel jsem si a snažil se zavřít oči a spát, ale svit hvězd a měsíce mi to nedovolovali. V tu samou chvíli jsem věděl, že se musím podívat ven. Rychle jsem vstal a běžel k oknu. Nad mým domem proletěla nějaká hvězda.

---

Netušil, že zrovna tahle plnila každé přání. Stalo se přesně to, na co se v myšlenkách zaměřil. Hvězda přáni ho ukolébala ke spánku a přenesla na místo, které si vysnil. Nevěděl kolik je hodin, ale začal se probouzet a cítil, že je mu zima. Přišlo mu to divné, když doteď bylo v pokoji příjemné teplo. Nechtělo se mu otevřít oči, ale musel přece zjistit co se stalo.

Rozhlédl se kolem sebe a s otevřenou pusou dokořán civět na les. Místo v posteli ležel na smrkových větvičkách a všude okolo byli hromady sněhu. Vyškrábal se na nohy, protože už ho z nepříjemného ležení všechno bolelo. Napřímil se a došlo mu, že je pořád v pyžamu a bačkorách. Začaly mu drkotat zuby a snažil se nějak zahřát ,ale přešlapování na místě moc nepomáhalo.

Po chvíli si kladl různé otázky, které se nedaly tak jednoduše zodpovědět.

Kde jsem se tady vzal? Jak se dostanu domů? Proč jsem zrovna tady? Blýskaly mu hlavou otazníky, na které by rád znal odpověď, když se trochu vzpamatoval z prvotního šoku dal se do pohybu. Musel najít nějakou pomoc než tu dočista umrzne na kus ledu. Šel netknutým sněhem dál, až se jeho bačkory obalovaly vločkami. Aby toho nebylo málo z nebe se snesla první várka sněhu a po ní sněhová bouře.

Vánice ho přimrazila na místě a každý krok ho stál veliké úsilí. Jen co se vymotal z lesa uviděl kousek od sebe mihotavé světýlko. Vydal se tím směrem, i když to byl nadlidský výkon dostat se skoro k němu. Neměl jinou možnost a nechtěl hledat něco jiného. Nohy ho bolely a v promočením pyžamu si připadal jako ledňáček. Z posledních sil se doplazil ke stavení a opatrně zaklepal.

Nejdřív si myslel, že uvnitř nikdo není, ale během chvilky vrzly dveře od chaloupky a k němu dolehlo teplo od kamen. Ve světle, které vyzařovalo z lampy postavené na stole nemohl rozeznat kdo mu otevřel. Opatrně vstoupil a setřásl ze sebe zbytky sněhu.

Než se nadál byl v suchém oblečení a v rukou svíral hrnek s horkým čajem. V domku bylo tak útulno a přívětivá babička se o něj tak pěkně starala. Dokonce mu připadala něčím známá, ale nemohl si vzpomenout. Byl rád, že došel zrovna sem. Cítil se tady líp než u sebe doma, kde byl tak sám. Vlastně tohle bylo jako vystřižené z jeho snu, který se mu občas zdával.

Přešel k oknu a podíval se na hvězdy. V duchu jim poděkoval za to, že se mu o Vánocích splnil jeho tajný sen. Hvězda prolétla kolem okna a on věděl, že plnila přání.

Zachumlala se do pokrývky a doufal, že až se ráno probudí zůstane tady napořád. Už nikdy nechtěl být o Vánocích sám. V dálce ještě uslyšel cinkot rolniček, které ho ukolébaly do bezesného spánku.