Nepovedek

Vůbec nemám náladu na skládání čí psaní.

Bílé pírko přistane mi v nastavené dlani,

čekám na tu chvíli, kdy mě zase někdo zraní,

vítr přivál s pírkem věčné spaní,

za okny může klidně bouře znít.

Nechte mě na věky snít,

tak dlouho než skála pukne,

než se srdce rozdvojí,

pak už stačí jen posbírat okolní kamení.

Moře od břehů ho odnáší,

něco nového na oplátku přináší.

Stačí jen chvíli počkat na to krásné svítání,

a slzy se promění v krásné snívání,

vítr odvál zbytky zívání,

nadešel čas probrat se z dřímání.