Tajemná vesnice 25.díl konec

Trochu to trvalo dvě a půl hodiny v kuse :D Tenhle díl je o dost delší, protože je poslední. Sem si dala zmrzlinu za odměnu, ale nevím jestli jsem si ji zasloužila :D Užijte si poslední dílek :)

Manu se zjevil v myšlenkách Lisi a snaží se zachránit Xanua. Podaří se mu ho vrátit zpět do těla nebo to bylo marné? Každý přináší nějakou oběť, aby zachránil druhé, ale co bude s Lisou? Povedlo se jim to nebo bude její život ztracen?

Docela mě tato povídka bavila snad vydržíte číst až do konce.

Xanu se pouštěl stále hlouběji, už nevnímal nic co by ho mohlo vrátit nebo vzpamatovat, když se vedle něj zhmotnil Manu a nutil ho opustit Lisino vědomí. Lisa se pomalu uvolňovala z navodilého transu Manuovi techniky, ale stejně se neprobrala. Nezbýval téměř žádný čas. Všechno mohlo být v jedné vteřině ztraceno stejně jako zachráněno. Manua opouštěla síla a on sám se propadl do říše snů. Nevěděl o ničem jen cítil, že dorazil tým mediků. Potom nebylo nic jen tma a ticho.

---

"Manu seš v pořádků?" Ptal se ho otrhaný dědula, který byl spíše jeho vychovatelem a rádcem. "jsou v pořádku?" Opatrně se posadil na lůžku a mžoural očima, než si přivykl na světlo. "Ty nevíš co se stalo? To si nedal moc velkou naději." Snad nejsou mrtví. Otřásla Manue informace, která se mu nahrnula do hlavy. "Jsou …" Musel to vědět s jistotou než se jen dohadovat.

Děda chvíli mlčky stál a ustaraně si prohlížel Manua. Jeho kruhy pod očima a popálené ruce mluvili za vše ani se ho nemusel ptát co se stalo na operačním oddělení. "Víš sice nevíme co proběhlo v Lisině podvědomí, ale ona ani Xanu se ještě neprobrali." Manu byl v šoku. Nezmohl se na nic jen tupě zíral na dědu, který pro něj byl rodinou. "Jak dlouho.." Manu začínal panikařit. " Dneska je to čtvrtý den." Povzdychl si stařec a opustil pokoj. Manu šel vrávoravě za ním. Ještě stále bylo jeho tělo oslabené a obvázané ruce pálily jako rozpálené uhlíky. Nedbal na bolest a prostě se nutil k dalšímu kroku. Děda vešel hned do dalšího pokoje kde pípalo plno přístrojů. "Vidíš. Oba dýchají, ale je to nerovnoměrné a občas tlukot srdce ustane úplně, proto jsou napojeni. Kývnul k lůžkům a odešel z pokoje. Nemělo cenu ptát se na něco co Manu stejně nemůže vědět.

Manu se posadil na jedinou židli v místnosti, která byla dána mezi postele. Natáhl ruce tak, aby se jednou dotkl Lisininy a do druhé sevřel Xanuovu. Propojil se s jejich sněním a pátral. Proč se ještě nevzbudili. Věřil jsem, že Xanuovi se to určitě povede. Moje nálada klesla pod nulu, když jsem držel studené ruce ve svých dlaních. Jako by čekali na odpojení od přístrojů a chtěli odejít na onen svět. Manu ucítil slabé spojení. To byla jeho šance. Obouch se pustil a došel zavřít dveře. Pro jistotu ještě strčil židli pod kliku, aby se nikdo nedostal dovnitř.

Jeho intuice našeptávala, že když to teď nezkusí jiná šance už nepřijde. Musel se rozhodnou okamžitě a tak začal jednat. V rukou držel dva mladé životy, které buď nadobro pohasnou a nebo alespoň jednoho z nich pokusí zachránit. Ozvalo se bouchání na zatarasené dveře, ale v tuhle chvíli, už nemohl vzít svoje rozhodnutí zpět. "Odpusťte mi." Zašeptal a pustil se do práce.

"Vrcholná technika uspávače." Zakřičel, až to slyšeli na chodbě a přestali se snažit vyrazit dveře. "Co to tam děla. Pusťte mě je tam Lisa!!!" Někdo Mayu chytl ze zadu a pevně jí objal. "Přestaň sama víš, že mi nic nezmůžeme." Okřikla ji Suri a nehodlala povolit sevření. Ibiki se chtěl ptát co se to děje, ale když stařec zavrtěl hlavou bylo mu jasné, že ani on sám neví co se to právě v pokoji děje. "Musíme čekat." Sedl si stařec na lavičku. "To nic neuděláte? Jak tady můžete jen sedět!!" Ječela Mayu a snažila se vymanit z těsného sevření. "Nevím o co se to tam Manu pokouší, ale jestli jim někdo může pomoci bude to jedině on. Před smrtí se má zkusit všechno říkával můj otec." Domluvil stařec a v klidu čekal. Ibiki si sedl hned vedle, protože on měl pravdu. Nikdo jiný se toho úkolu zhostit nemohl. Mayu se trochu uklidnila, ale zůstala přitisknutá ke dveřím a snažila se poslouchat co se uvnitř děje.

Nikdo neměl tušení co se Manu naučil.

Tahle technika vyžadovala přísný řád události. Nic se nesmělo uspěchat ani opozdit. Každá část byla provedena po starém způsobu spojena s technikou a svázaná s dušemi. Složení pečetí zabralo dost času. "Spuštění kola osudu." Zaslechla Mayu za dveřmi další část, kterou hned tlumočila ostatním. "Co je to zač?" Vyptávala se a stále odposlouchávala. "Abych pravdu řekl tohle je poprvé co něco takového udělal." Odpověděl děda a sám začínal být zvědavější. On snad předčí i svého předchůdce. Pomyslel si.

Jakmile bylo kolo osudu v pohybu, už nebylo cesty zpět. Manu sevřel ruce Lisi a Xanua a začal odpočítávat. Kola osudu se točila a Manu s každou otočkou pociťoval nesmírnou bolest. Jeho vrcholná technika ubírala uživateli roky života. Byla to krutá daň, ale za záchranu Xanua by dal klidně i obě ruce. Technika zpomalovala a odnášela sebou pět let Manuova mládí. Kola osudu se zastavila nad těly. Otevřely se a vtáhly spavou smrt do sebe. Poté se vraceli na Manuovo tělo jako pečeť hlídající spánek smrti.

Svalil se pod postel Xanua a nebyl schopný pohybu. Měl mžitky před očima jak se mu pečeť propalovala kůží. Ještě ne musím to dokončit celé. Přetrpěl ještě několik minut, než se mohl bezbolestně hnout. Chytil se opěradla postele a vstal. Dokončil starý rituál, aby byl úplný a pohlédl na Lisu. Její stav se nezlepšil stále její srdce vynechávalo, ale Xanu se trochu zachvěl a otevřel oči. "Konečně." Vydechl a obejmul Xanua. "Ty si se obětoval…" Pohledl na trochu staršího Manua. "Pro bratra cokoliv, ale Lisa se neprobrala." Smutně řekl a obrátil se k druhému lůžku. "Takže si to nestihl." Promlouval Manu.

"Já jsem ho dostal." Ušklíbl se na Manua a pomalu se narovnal. "Opravdu? Tak jak to, že pořád spí." Nemohl to nijak vysvětlit. "Musíme jí dát čas. Její nitro bylo moc zasaženo bolesti musí se zregenerovat. Jak dlouho jsem ležel?" Hrabal se z postele a cítil každý sval, který bolel. "Tohle je čtvrtý den. Já se probral dneska ráno." Xanu chápal, proč se tolik bál limit na probráni byl dva dny a on si tu vyspával. "Pomůžeš mi?" Manu podepřel Xanua a šli pomalu ke dveřím. "To je tvoje dílo?" Podíval se na zatarasené dveře. "Jo počkej hned to dám pryč." Ani nestihl otevřít a dovnitř vrazila Mayu. "Co to.." Zůstala s otevřenou pusou stát jako solný sloup. "Ty ses probral." Konstatovala Suri a šla se společně se zatuhlou Mayou podívat na Lisu.

"Nemějte strach Lisa se probere." Usmál se Xanu s Manuem ve stejnou chvíli. "Vy jste to dokázali." Obejmul stařec oba dva a byl rád, že jsou v pořádku. Do pár hodin se probrala úplně zmatena Lisa. Bylo to krásné přivítání třech kamarádek, které se po nějaké době shledali. Mayu dokonce brečela, ale jako někdo z klanu Uchihu to pak zapírala.

Lisa se zázračně uzdravovala a Xanu byl taky v pořádku nadešel čas rozloučení. "Nikdy nezapomeneme." Řekly holky společně. " Děkuju bez ní by byli jako poloviční." Uklonil se Ibiki. U brány zůstali mávat Manu společně s Xanuem. Za nima se objevil stařec. "Vedli jste si výborně. Doufám, že zůstaneš?" Podíval se Xanuovi hluboko do tmavých očí. "Ano, už vás nemůžu opustit." Prohlásil a chtěl odejít do vesnice. "Xanu nechtěl by si zamknout duhovou bránu?" Podával mu klíč, který se tentokrát rozzářil a sám skočil do Xanuovi dlaně. " Jsi ochrance brány a vesnice. Musíš všechny chránit a především Manua." Usmál se a v obláčku se rozplynul. "Budu." Zněla odpověď.

Xanu zamkl bránu a šel s Manuem přímo domů. Starce od toho dne neviděli. Někdo říká, že se rozplynul jiný, že dokončil svůj úkol a odešel do lesů odpočívat, ale jen oni dva věděli kam jeho kroky mířili.

Děkuji, že jste vydrželi do posledního písmenka prosím ohodnoťte nebo komentujte jak se vám líbilo nelíbilo díky :) Brzo čekejte dopsání Zašlých svitků :)