Zašlé svitky týmu 7.- ... 6.kapča
Jak mám věřit tomu co se právě děje. Je to teprve chvíle co jsem se dozvěděl o nějakém mém poslání. Úplně bych to nezavrhoval, ale pochybnosti mě nutí nedávat do toho všechno. Je to tak neskutečný, až by se to mohlo proměnit v mojí budoucnost? Moje mysl byla zatěžkána obrovským kamenem, s kterým nešlo hnout. Musel jsem jít ven, abych se provětral a utřídil si co mám dělat. Ani jsem si nevšiml, že jdu přímo do parku na své oblíbené místo. Nikdo tady o tom neví, jen já a Jink. Bylo to takové naše tajemství už od školky, kdy jsme sem zabloudili. Vždycky se mi tady ulevilo. Vzal jsem do rukou kamínek. Pohazování z ruky do ruky a přešlapování sem a tam mi pomáhalo vždycky, ale dnes to bylo zvláštní. Moje hlava byla tak plná a nepřicházela úleva. "Tohle nebude jednoduchý." Začal jsem si povídat sám pro sebe, co už jsem dávno věděl.
Nemělo to cenu pomalu jsem se otočil a vracel se domů, kde na mě čekal svitek, který jsem prostě nemohl jen tak otevřít. Co bych měl udělat, abych porozuměl nebo bych to měl všechno nechat na místě kde jsem to našel. Nedává to smysl. Já takový budižkničema přece nemůžu být nástupce někoho tak mocného. Myšlenky se začínaly rozřazovat a posouvat na svá místa. Uklidnil jsem se natolik, že můžu třídit a podle toho si udělat obrázek co se tenkrát stalo. Nebylo jednoduché všechen ten zmatek vtěsnat do mého debilního prdi mozečku, ale nakonec se povedlo. Vznikl souvislí celek, který jsem podle sebe chápal a mohl se rozhodovat. Jediné co mě děsilo byla moc co ničila skály a mohla kdykoliv zabít. To byl um Kishiho z dávné doby.
Tohle nemůžu zvládnout. Opět jsem schodil svůj pracně postavený domeček v mých myšlenkách. Schoulil jsem se v pokoji na posteli a snažil se usnout. Takhle vyčerpaný jsem nebyl snad nikdy.
"Kishi tohle je tvoje poslaní. Nejsem tady jen tak pro nic za nic. Chápeš, že ten kdo najde svitky je vyvolený? I kdyby si začal kopat na místě, kam jsem je kdysi uložil nenašel bys je. Jen ty jsi hoden. Tvoje budoucnost, již byla předurčena v minulosti." Kakashi nebyl z těch co se vzdává povzdychl si Kishi a narovnal se na posteli. Ani vyspat mě nenechá, když mi leze i do snu. Takže vážně jsem to já. Smířit se se skutečností bylo to nejtěžší. Nemám asi na vybranou podle toho co jsem si přečetl.
Šáhnul jsem pro svitek, abych se na něj znovu podíval. Pečetě z něj odpadly jako by tam nikdy nebyly. Nestačil jsem zírat co se to děje. Svitek se sám roztočil ve vzduchu a rozložil se přes celou mou postel. Znaky na něm se objevovaly a mizely jak se jim zachtělo nevěděl jsem co se děje. Celý pergamen ozářil pokoj a na holých stěnách se mihotaly obrazce jako v nějakém promítači. Pro mě to byla neuvěřitelná podívaná, která se mohla stát jedině ve filmech. Svitek vířil mocí, která se drala na povrch. Všechny znaky se poskládaly jeden do druhého a pohasínaly, aby chvilku po té vybuchly v ohlušující ráně. Nastala mlha, přes níž nebylo vidět ani můj polštář. Zůstal jsem sedět na posteli ve stejné pozici, nebylo moudré se hnout sic o malý kousek.
Co se to k čertu děje. Já ty svitky neměl nikdy najít. Cítil jsem, že se ke mně něco přibližuje a pak se to stalo.
Takový malý dotaz co myslíte, že se stalo ? :D Další díl asi zas někdy nedokopali jste mě ke psaní, takže se mi nechce moc pisat další díly. Záleží jen na vás a na moji chuti psát častěji.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)