Škola pro chytráky 2.díl
To jste se zase vyznamenali. Se tu snažím napsat aspoň něco, co se dá číst a jedinej jeden člověk dal vědět co chce, aby vyšlo příště. Takže plním přání Aki-chan a přidávám chytráky. Příště tak hodná asi nebudu :D
Název je: Stěhování nebo počítáč...já ho chci :D
Cesta do Listové proběhla v naprosté nudě a tichu, Akina aspoň zapnula rádio, ale ani to jí nebylo dopřáno. "Vypni to! Nemůžu se pak soustředit na řízení!" Okřikla mě máma a snažila se udržet volant pevně v rukou. Jsem si nudou okusovala nehty a civěla z okénka, aby trochu cesta utekla.
Aspoň, že se měnila krajina při rychlé jízdě. Minuly jsme ceduli s nápisem Listová dvacet pět kilometrů, ale mezitím se mi podařilo usnout na sedadle a probudilo mě, až prudké zabrždění před novým domkem. Protřela jsem si oči a rozkoukala se kolem. Na první pohled se mi tady zalíbilo a když sem se porozhlédla, že máme i kousek zahrady a pár ovocných stromů, rozutekla jsem se a proběhla, až na konec našeho pozemku. "Krása a jaký mám pokoj mami?" Počkej neříkej mi to nechám se překvapit." Proběhla kolem mamky a hrnula se do dveří. Vzala jsem za kliku, ale ještě bylo zamčeno, otočila se a viděla usmívající se mámu jak drží klíče zavěšené na prstu a točí s nimi dokola. "Jdeme na průzkum co říkáš?!"
Jen jsem přikývla a nechala se vtáhnout do menšího domku. Hned za dveřmi stálo horské kolo s mašlí. Vypískla jsem jako myška, už dlouho jsem si takové přála. Dala jsem mamce pusu na tvář a rovnou vyzkoušela zvonek na kole, který vydal tak pěkně cinkavý zvuk, že jsem za páčku zatáhla hned několikrát. "A to jsem si myslela, že už si skoro dospěla, ale teď tady vyvádíš jako pětileté děcko co dostalo první dárek." Aki jen zakroutila očima a dál se věnovala kolu, strhla z něj mašli a vytáhla ho ven, zkusila se projet po zahradě a pak prudce zabrzdila a cinkla zvonkem. "Je perfektní. Děkuju a mohla bych na něm jezdit do školy?" Dlouho se nerozmýšlela a skoro hned jí odsouhlasila, že může. Akina vypískla a zatočila se dokola. "Opravdu jako malá a to už je ti sedmnáct,vlastně skoro osmnáct." Zakroutila jsem výmluvně hlavou a věnovala se svému novému kolu, zrovna teď mě nic jiného nezajímalo.
" No tak do práce musíme všechno odnosit z verandy dovnitř a dát to na svá místa." Zavelela mamka jak učiněný generál a mě nezbývalo nic jiného než poslechnout, sice byla většinou moc hodna, ale když přišla řeč na pořádek chovala se jako maniak. Ani nevím, kdy stěhovácí stihli vyložit naše věci. "Ale já chtěla ještě na počítač, pokecat si se Sakurou a Hin, můžu?" Zaprosila jsem se a udělala ten nejhezčí prosící kukuč, ale na mamku neměl účinnost, už dávno to měla prokouknutý. "Žádné ale. Za pár dní se uvidíte ve škole, tak to snad vydržíte. A vůbec řekla si jim, že se stěhujeme do Listové?" Máma ví snad všechno, ušklíbla jsem se na ní. "Ne je to překvapení." Na to už nic neřekla, jen bylo vidět, že se snaží udržet smích, ale stejně se ji zvlnily rty do úsměvu. "No co je, čemu se směješ?" Podívala jsem se přísně na mámu. "To nic jen, že se dokážeš tak rychle přetvařovat, nikdy nevím jestli to myslíš vážně a nebo si děláš srandu. Proto si byla zvolena zástupkyní předsedy, máš skvělé přesvědčovací metody." Pochválila mě máma a já nevěděla co na to odpovědět, raději jsem popadla první krabici a šla jí odnést do kuchyně.
Celý den jsme obě nosily krabice a nábytek do domu, až večer jsme nastrkaly poslední věc dovnitř a svalily jsme se na křesla. Úplně vyčerpané, ale spokojené, že máme všechno pod střechou, jako by jsme to přivolaly začalo venku lít jako z konve. Mamka usnula v křesle, tak jsem přes ní přehodila deku, kterou jsem vyštrachala v jedné z krabic a šla se natáhnout na gauč. Ráno mě pěkně bolelo za krkem a moje záda řvala na protest, snažila jsem se to rozchodit a nakonec bolest povolila. Mamka si prozpěvovala nějakou melodii v kuchyni a chystala snídani. Stejně nechápu proč to dělá, vždycky popadnu jen rohlík nebo sušenku a to mi jako snídaně stačí. Jen mě docela udivilo, že moje mamka na tom není podobně jako já a navíc je veselá a zpívá si nějaký refrén ze staré odrhovačky. Přitom nás čekal další den plný krabic, krabice sem, krabice tam a co můj počítač ten má přece přednost. Zaběhla jsem do svého nového pokoje a stěží se probojovala k oknu přes tu fůru blbostí, které ještě teď nejsou na svém místě. Měla jsem to udělat během dneška, ale když já se chci připojit na skype a net. Opatrně a potichu jsem lezla po okapové rouře, prvních pár centimetrů bylo v pohodě, ale pak se začal okap ohýbat a lámat. Vydrž okápku něž slezu pak si třeba spadni, ale beze mě. Říkala jsem si v duchu a držela se vší silou.
Snad to ujde teprve se rozjíždíme. ... co mám napsat dalšího ... báseň, svitky, chytráky... něco nového :D to nestrašte :D
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)