Zašlé svitky týmu7 ...9.kapča

Asi jste si toho všimli že ? Blíží se konec roku a já začínám mít plno práce s uklízením a pečením. Moc toho tady nepřibude, i když se budu snažit něco dát. Mám v hlavě jednorázovku pokud se mi jí podaří napsat na papír dostanete ji k vánocům, ale moc si tím nejsem jistá. Čeká mě toho opravdu ještě hodně a to nemluvím o nákupech.

Nezlobte se na mě za menší neaktivitu na blogu SB, už stejně neudržuji a všimla jsem si, že i vy čtenáři sem chodíte ve velice nízkém počtu (5-10 lidiček ). Třeba to tu jednou zavřu, ale ještě nenadešel ten správný čas takže pokračujem :D

Doufám, že mezi svátky si pak uděláte čas a mrknete ke mě :) Třeba mě nakopete ke psaní, které stále odkládám. Citím se tak nesva a vyčerpaná, že jen poslouchám nebo koukam na serialy. Snad je to jen zimní únava ze začínajícího kolotoče prostě nevím čím to je. Třeba je to tím, že je mamka tak nemocná a už se neuzdraví je to moc stresující a ubíjející, ale dost o mě čekáte na dílek.

Takže otevřít a číst :

---

. "Svitek se objeví pokud budeš věřit sám v sebe." Rezonovala Kakashiho slova v Kishiho uších. Na ruce se mu objevily hodinky, které místo času ukazovaly odpočet hodin.

Mám na to dva dny. To je přece nemožné. Jak mohu změnit názor na něco tak rychle, když je to přitom tak hrozně důležitá věc. Nevěřím si čím dál víc. Co mám dělat? Přestal jsem přemýšlet. Zkoušel jsem si vše znovu poskládat, ale doma mě stísněný pokoj spíš deprimoval. Vylezl jsem konečně z postele a šel přímo k Jinkovi. Nevím jak to dělal, ale když jsem měl problém vždycky uměl poradit. Dnešek asi nebude vyjímkou.

Vlítnul jsem přímo k němu do pokoje jak to vždycky dělám. Časem se přestal dokonce lekat mých nájezdů do jeho brlohu. "Tak co je to dneska?" Mrknul na mě a ruce si dal za hlavu. Jak to děláš, že vždycky víš, když mám problém?" Jink se ke mně naklonil a povídá. " Tvoje tělo se vždycky vlní ze strany na stranu a nezůstane v klidu." Usmál se a pozoroval jak se vrtím na židli. Takovej tanec asi ještě neviděl, protože na mě vyštěknul. "Vyklop to!! Dneska nemám náladu to s tebe páčit jak s chlupatý deky." Plácnul sebou do židle vedle mě a čekal. " No víš já.. já mám ochraňovat tenhle svět." Jink na mě kouknul od hlavy, až k patě si mě přeměřil. Bylo mi to dost nepříjemný, ale čekal jsem na jeho radu jak se uklidnit nebo co dělat, abych se mohl v klidu rozhodnout. Nechtěl jsem na to moc tlačit, ale čas se zkracoval. Nebylo možný zastavit ho. "Takže to jsi ty.Cheee chee. Tak dlouho tě hledám a nakonec se to vyklubalo hned vedle mě." O čem to mluví? Jak by mohl vědět co mám na mysli nic víc jsem přece neřekl. Není možný, aby si něco z toho domyslel. " Co na mě tak čumíš?? Tebe sem hledal snad všude v okruhu, který připadal v úvahu. Pod lampou je největší stín. Jak sem tě mohl tak snadno šoupnout stranou." Hořce se zachechtal a blesklo mu v očích. Takového jsem ho ještě neviděl, co se to s ním děje? Hledal mě, ale proč vždyť jsme přátelé. "Jinku jsme přátele od školky. Co je to s tebou nepoznávám tě."

"Ty se ptáš co se se mnou děje? Víš. Můj úkol tady skončí jen co tě zabiju a dostanu se k technikám jako první. Je to jednoduchý já jsem tvůj nepřítel. Právě tebe jsem hledal a ty přijdeš přímo ke mně. Jak ubohé mohl jsem tě zabít, už dřív!" Tasil meč.

"Uklidni se přece by si mě nezabil." Místo odpovědi po mě máchl mečem. Přestal jsem si dělat starosti s osudem a hladce se tomu vyhnul. Díky výcviku od Kakashiho to pro mě nebyl problém. V téhle chvíli jsem si byl jistější než dřív.

Země pod Kishim se začala točit a utvářet vír okolo jeho těla. Tentokrát zůstal klidný a jen uhýbal Jinkovím ranám. Hodinky na jeho ruce se rozzářily a vtahovali do sebe Kishiho. Trochu se zachvěl, když ho to vtahovalo dovnitř, ale pak si uvědomil, že je to moc přenesení se k dalšímu svitku.

Jink zůstal v pokoji sám s mečem v rukou. Rychle proběhl domem a běžel přímo ke Kishimu do pokoje, ale tentokrát ho tam nenašel. Kde je? Musím ho zabít dokud je čas, jakmile se stane kompletním bude pozdě, už ho neporazím. Strávil jsem s ním hodně času a vím kam chodí. Zamyslel se a namířil si to směrem k parku. Vždycky tam chodil, když měl těžkou hlavu. Usmál se pokřiveně a schoval meč do pouzdra, aby nebylo poznat, že nese zbraň. "Já tě najdu!"

Vířilo mi v očích. Byl to tak divný pocit jako by se moje tělo po milimetru sestavovalo někde jinde. Bál jsem se otevřít oči, ale nevědět kam sem se dostal bylo snad ještě horší. Pomalu jsem otevřel oči.

...

Další díl zatím není napsán a nevím kdy bude jsem vyčerpaná. Dobijou mě komenty ?

Třeba pak budu schopná něco sepsat.