Škola pro chytráky 7.díl
"Beru to!" Prohlásila jsem nahlas v ředitelně, až ten vetchý stařeček nadskočil. No co, když se rozhodnu tak to beru vážně, asi se lekl mého výrazu ve tváři, který hlásal odhodlání, až do roztrhání těla. "Akino víš, že se mi teď právě ulevilo. Jsi dvacátá a doufám už poslední, ale předtím to byli samí kluci, kteří snadno propadli holkám a nechali se oblbnout. Hodně štěstí." Popřál mi ředitel a já mohla konečně vyjít z jeho kanceláře. Zabouchla jsem dveře a tam na mě čekala sekretářka s nějakými věcmi, hned jsem tušila co to je. "Naše nová zástupkyně! Jak já se těšila na tuhle chvíli." Vybreptla a podávala mi křiklavě růžovou šerpu, která hlásala Zástupkyně předsedy tříd. Tak tohle bych si nevzala ani na maškarní. Nesnáším jakoukoliv růžovou řvalo moje podvědomí. Snažila jsem se udržet a nevybuchnout. Křečovitě jsem svírala rty do jakého si úšklebku. "Nemate nějakou jinou?"
Podívala jsem se na ní s prosícíma očkama, kterým kromě mamky nikdo neodolá. Došla k šuplíku a vyndala tmavě modrou šerpu. "Tady máš dokonce ti bude slušet víc než růžova. Abych nezapomněla tady jsou klíče, plánek školy, seznam učebnic a kód od šatní skříňky." Vše mi podala a přívětivě se usmála. Opravdový poklad pomyslela jsem si a vylítla na chodbu. Ke vší smůle. Crrrrr, Crrrrr.
Zazvonilo a hned nebylo na ještě před chvíli liduprázdné chodbě hnutí. Šerpu jsem nacpala do kapsy, nemusí každý vědět co sem zač a šla se podívat do kamrlíku, kde odteď budu mít na starost předsedu a fůru lejster ke schválení. Kdo je vlastně předseda ? No snad se to brzo dozvím, abych ho pak třeba neposlala uklízet šatny.Při tom nápadu jsem se rozesmála.
Sakura s Hinatou o něm už párkrát mluvili, ale nic zvláštního neříkali jen to, že se nemůže zbavit holek a to bude asi pravda. Vytáhla jsem svazek klíčů z kapsy tak, aby mi nevypadla šerpa a hledala ten správný klíč, protože podle plánku jsem našla kancelář předsedy a zástupce.
Omrkla jsem dveře. Ta cedulka se bude muset změnit, pomyslela jsem si a našla správný klíč. Rychle jsem odemkla a zaplula do pološeré místnosti, abych unikla zvědavcům a pro jistotu za sebou zamkla. Konečně jsem polevila v ostražitosti a šla vytáhnout žaluzie, abych se rozhlédla. Asi jsem to neměla dělat, protože na stole byl asi pětimetrový stoh žádosti a stížností. "To je ale bordel." Musela jsem si to říct nahlas, protože bych tomu vůbec nevěřila. Tohle má bejt teda můj stůl a shrnula jsem všechno na zem. Tak teď je můj a posadila jsem se do pohodlného křesílka a párkrát se v něm otočila kolem dokola. Stůl mám, takže teď ta hromada papíru a začala jsem se probírat všemi možnými lejstry od žádosti fotbalového klubu po rvačky na chodbách. Hned jsem si to rozdělila a rovnala na stůl do úhledných hromádek. Od půl deváté ráno jsem seděla v kanceláři a třídila, než poslední papír zapadl na svoje místo a orazítkovala buď zamítnuto a nebo schváleno. Ještě, že jsem si ty razítka nechala. Byli dvě hodiny odpoledne, když razítko nebylo potřeba, protože mi papíry došly. Vstala jsem od stolu a protáhla se, protože mě od toho papírovaní už boleli záda, ale práci mám hotovou.
Vzala si svoje věci a práskla za sebou dveřmi. "Co to bylo za ránu?" Zamručel předseda, který ještě před pár vteřinami spal na menším gauči ve své kanceláři.
ZASE JE TO KRÁTKE, ŽE vidím jak klesám báseň se zřejme nelibila:D V příštím díle se dočkáte malých broučků :DDDD
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)