Zašlé svitky týmu 7.. poslední díl 11

Na fb jste si mohli všimnout, že tato povídka dnes končí pravě jsem ji dopsala :) Rovnou vkladam než na ni zapomenu :D Poslední dobu tady moc nejsem, ale vy taky ne, takže mě to až tak neštve. Budu přidávat dle nálady na psaní už sem chodi jen pár lidi a ty si jistě rádi počkají. Brzo vložím jednorázovku :)

Teď už zbrusu nový, ale poslední díl svitků je delší než předešlé :) ...

---

"Jinku já ti nechci ublížit." Místo toho, aby se zastavil po mě máchnul mečem. Nestihnul jsem včas vytáhnout meč z pochvy, takže jsem uskočil. Rána mě minula jen tak tak a Jinkovo ostří se zařízlo do rámu dveří, ve kterých jsem ještě před chvíli stál. Bylo zbytečné plýtvat na něj slova, když stejně neposlouchal. Tasil jsem svou novou zbraň a snažil se s ní zžít jako by byla mou součástí. Na trénink s ní nebyl čas. Musel jsem jí ovládnout během těžkého boje. Pevně jsem ji sevřel a máchl proti Jinkovi, přesně tak jak mě to učil Kakashi. Byla tak těžká nebylo vůbec snadné udržet směr. Co je to s ní pomyslel si Kishi a horko těžko odporoval silným ranám od Jinka. Meč byl stále těžší nedalo se s ním vůbec manipulovat. Tak krásný a přitom k ničemu. Byl jsem vyčerpaný a ruce mě bolely jako by mi do nich někdo bodal dýkou. Každý chvat a úhyb se zdál takřka nemožný. Proč mi to nejde, na cvičišti jsem se zbraněmi neměl problém. "Cha cha takhle tě brzo porazím a to jsem ještě nepoužil všechnu sílu." Musel jsem se párkrát nadechnout než jsem mohl Jinkovi odpovědět. "To se ještě uvidí!" Vyštěkl jsem tyhle slova, ale nevěřil jsem jim.

Kde mám sebrat sílu? Potřeboval bych radu Kakashiho nebo mého předchůdce s tímhle si nevím rady. Nestíhám ani jeho pohyby. Cítím jak se pohybuji pomalu a unaveně. Takhle bude on vítězem a já poraženým. Doslova jsem utekl do další místnosti. Jeho útoky mě k tomu nutili. Neměl jsem na vybranou jen couvat a snažit se uhýbat jeho rychlému a mrštnému šermu. Občas jsem ani neviděl kam se poděl a ran na mém těle přibývalo. Pot mi stékal po těle a ruce zkameněly. Tohle byl můj konec říkal jsem si sám pro sebe a už ani nevykryl poslední ránu. Jink mě tím výpadem zlomil žebro a opřel se o meč. "Kishi dáš mi ten svitek dobrovolně nebo to mám dokončit?" Zeptal se mě a přiložil mi ostří meče k hrdlu.

Nemohl jsem ani mluvit, jak moc jsem byl vyčerpaný, tohle byla asi moje poslední minuta mezi živými. Tak moc jsem chtěl ochraňovat tento svět. Ale nikam dál jsem se nedostal. Můj první úkol a já sám sebe zklamal hned v první zatáčce. Moje poselství míru tady bude končit. Nevím jak ovládnout sílu meče ani jak se postavit svému kamarádovi. Proč zrovna on? Nechápal jsem proč se tohle děje prakticky jsem se neposlouchal a v hlavě měl zmatek. Byl to nekonečný kolotoč myšlenek, který jsem se snažil zastavit v jedné jediné vteřině. Meč se mi zahryzával do krku a první kapky krve mi sjely po hrdle na límec košile. Cítil jsem tu ocel jak mě ničí milimetr po milimetr a pokračuje dál. Jakoby si to Jink vychutnával tohle byla jeho pomsta světu.

Kishi uklidni se říkal si pro sebe a hledal vnitřní klid. Najednou se mu to povedlo, jako by luskl prsty a všechno se utřídilo na svá místa. Strach zmizel společně s obavami o život. Teď v tuto chvíli nebyl čas starat se o sebe, ale myslet na ostatní. Co bude se světem, když se tak lehko vzdám ? Nemůžu prostě to nejde. V tu sekundu, která stihla proběhnout se událo v mojí mysli strašně moc věcí a najednou jsem to uslyšel. To nebylo moje vnitřní já, ale meče. Můj meč se mi snažil ukázat, kde je skryta moc a síla spojená s jeho ovládáním. Byl to neskutečný poznatek, který se připojil k mojí nové osobnosti. Už předtím jsem si myslel, že sem kompletní, ale teprve teď chápu smysl. "Věřím v sebe a svou cestu k míru." Jink se zarazil a odtáhl meč od mého hrdla, z kterého odkapávala horká krev. "Co si to? Kishi ty jsi .." Jink nebyl schopný slova jen tupě zíral na mou osobnost. Nevěděl jsem co vidí, ale v jeho očích bylo zděšení. Poodstoupil ode mě ještě pár kroků.

"To nemůže být pravda!" Vykřikl a rozeběhl se proti mně s veškerou silou. Nevím co se to se mnou stalo, ale meč zářil v mé dlaní a začal mě poslouchat. Byl to ten čas, kdy jsme se sjednotili a já obdržel novou sílu. Tak obrovskou a mocnou, že jsem se chvěl po celém těle. V tuhle chvíli pro mě byl Jink jako malá hračka. Jeho krvelačné útoky ztratili na své síle. Cítil jsem se jako vyměněný. Byl jsem to já kdo drtil Jinka a on si nevěděl rady. Nic nepomáhalo jeho prohra byla víc jak jasná.

"Vzdáš se mi Jinku?" Optal jsem se, když můj meč zasadil větší řeznou ránu a Jinkovi vypadl meč z rukou. "Ano." Řekl zkroušeně a sjel na podlahu vyčerpaný a pokořený. Zasunul jsem meč do pochvy a odcházel, když jsem zaslechl Jinkova slova. "Neměl by ses ke mně otáčet zády Kishi." Hodil po mě meč, který se změnil v ostré kopí. Už jsem neváhal a za letu kopí obratně chytil a poslal ho zpět na Jinka. Jeho tělo nekrvácelo jen se měnilo na prach, který odlétl rozbitými okny na ulici.

Konečně jsem se dostal ven s lítostí se podíval na vyjasněnou oblohu, kde jsem viděl poletovat zbytek popela. "Sbohem kamaráde." Svět bez Jinka pro mě bude osamělí, ale pro ostatní je novou šancí. Vždy budu chránit tento svět.

Kishi zmizel, aby mohl z povzdálí chránit a opatrovat techniky, které mu byli svěřeny. Svitky zmizeli stejně jako on. Tohle se stalo před víc jak 300 lety.

"Kishi ty už spíš ?" Babička dovyprávěla a přikryla svého vnuka, a když odcházela z pokoje všimla si svitků v batohu svého vnoučka. "Brzo se navrátíš … Kishi." Na to se pokojem rozezněli rolničky upozorňující, že nový ochránce bude brzo připraven chránit svět.