Štěstí na dosah 3/3

štěstí na dosah 3/3

Zkusil jsem s ní třást, ale nemělo to smysl, nereagovala. "Štěstěno!!" Musí se přece probrat, vždyť jí ještě před chvíli nic nebylo. Byla bílá jako stěna a její oči byly stále zavřené. Můj mozek se zasekl ve chvíli kdy foukal vítr v podobě šepotu. Byl to snad návrat něčeho co jsem nikdy neměl, ale podvědomě mě to zasáhlo? Sám nevím co se to dělo, ale říkala, že musím věřit na štěstí. Nikdy mi nebylo dopřáno a jestli ona je nositelkou štěstí tak já jí nevěřím.

---

Mozek se mi hnul z místa a udělal kotrmelec. Já nevěřím, nevěřím. Řvalo moje svědomí stále dokola tu osudnou větu. "Štěstěno no tak prober se. Tohle mi nedělej, už jednou jsem si prožil podobný scénář, i když tě znám chvíli nechci, aby okolo mě umírali lidi, které znám byť jen vteřinu. No tak prober se!" Vrazil jsem ji lehkou facku, ale nic se nezměnilo jen měla navíc zarudlou tvář. Asi bych měl zavolat doktora nebo se ještě něco stane, že mě to nenapadlo dřív. Nějaký šestý smysl mě donutil položit sluchátko v půlce vytáčení čísla. Nevím co to bylo, ale v jejím případě by to nebylo na místě. Otočil jsem hlavu a pomalu ve mně jiskřila naděje. Kdyby byla vážně poslem štěstí mohl bych něco změnit k lepšímu? To, že jsem na malou chvilku uvěřil dávno zapomenutým snům způsobilo, že se Štěstěna dívala přímo na mě. Ten pocit byl tak intenzivní, jako by ve mně četla a promítala si můj život. Nebylo to přímo nepříjemné, ale její pohled, naše setkání očí se nedalo dlouho vydržet. Odtrhnul jsem se a otočil pro sklenici vody. Pomalu k ní přistoupil a sedl jsem si na kraj postele. Nemohl jsem se vyhnout jejímu pohledu a tak jsem ji dal trochu napít, aby se pohled přerušil. Dotyk našich rukou ve mně způsobil mrazení. Myslel jsem, že tyhle city se nevrátí, ale najednou jsem věděl kdo to je. Vyděsilo mě to jako nikdy předtím.

V tu chvíli, v ten nekonečný okamžik zazvonil telefon. Nechal jsem ji ležet v posteli a šel ho zvednout. Konečně mi to dovolilo se trochu uvolnit a nadechnout. "Prosím? Cože? Jasně budu tam do půl hodiny." Otočil jsem se ke Štěstěně. Už si stihla sednout a její kouzlo na mě přestalo působit. Byl jsem tomu rád, ale na druhou stranu jsem cítil, že ten pocit nerad ztrácím. Je možné zamilovat se do někoho během pár chvilek? Bylo to tak hmatatelné a přitom se to nedalo chytit.

"Víš já budu muset na chvíli do kanceláře. Zvládneš to tady?" Místo odpovědi přede mnou vyskočila a protáhla se. "Jasně v tuhle chvíli jsem jako rybička." Promluvila na mě a sedla si do křesla. Nic nechápu, ale to bude asi můj problém. Bleskově jsem vyšlápnul schodiště. Popadnul svoje věci a utíkal k autu. Tohle bylo jako můj sen. Nemůžu se ho jen tak vzdát.

Když jsem dorazil zpátky do svého sídla moje nálada byla takřka skvělá a nepokazitelná. Ať už to bylo cokoliv, vše se vrátilo do mých rukou, jakoby se nic nestalo. Opět jsem byl pánem svojí společnosti a hlavně jsem se okamžitě zbavil dohlížející rady a vyplatil jim podíly. Najít Štěstěnu nebylo snadné, ale nakonec sem se odvážil nakouknout do kuchyně. Stála tam s vařečkou v ruce a zrovna si něco pobrukovala. Tohle jsem nikdy nezažil, byl okolo ní takový klid a pohoda. Myslel jsem si, že mě nezaregistrovala, ale aniž by se otočila přisunula ke mně koláče. "Víš nechceš tady zůstat na pořád ? Se mnou?" Nic na to neřekla ani se neotočila. Byl to snad trest za moje chování? Nebo jsem jí něco udělal. "Odpovíš mi?" Zeptal jsem se drze znovu.

Její počínání bylo najednou takové zbrklé, až jí všechno padalo z rukou. Nečekal jsem, že by jí to tak vzalo, ale než mi vůbec došel smysl no popravdě nevím to ani teď tak utekla někam do zahrady. Povzdech přišel sám od sebe a zase odešel. Nedalo se nic dělat jen čekat to jediné jsem si uvědomil. Po pěkném dnu přišel večer a Štěstěna se stále nevracela. Stach mě neopouštěl a nezbylo mi nic než jí jít hledat. Opravdu jsem se bál, na co myslela takhle se vypařit.

Pan Wait to opravdu myslel vážně? Viděla jsem to jasně, to není možné on je moje štěstí. Nevím co budu dělat dál, ale musím se rozhodnout nebo by mohlo být pozdě. Nevnímala jsem okolí ani to, že se třesu zimou bylo mi to jedno. Moje srdce vědělo co chce a chtělo za ním. Jsme pro sebe stvoření přesně tak jak mi bylo předpovězeno. Proměnila jsem se do původní podoby. Moje oblečení se změnilo na povlávající šat plný střípků poletujících okolo mé postavy. Vlasy se stočily a zavlnily, na nich se jako zázrakem objevily diamanty ve tvaru slz smůly. Okolo očí se mi vykreslily třpytivé čtyřlístky, které končili na tvářích. Zář se rozprostírala na několik metrů, kde osvítila tak známou siluetu. V tu chvíli jsem ho uviděla jak se zastavil pár metrů ode mě, zaražený a nevěřícný pohled. Tentokrát tam nebyla láska, ale strach. Strach ze mě samotné. Nevěděla jsem jak dál, byl to pro mě šok stejně jako pro něj. Moje štěstí se rozplynulo a já zmizela z jeho života. Zanechala jsem ho v osamění ještě horším, než byl před mým příchodem. Štěstí se změnilo v mojí smůlu stejně rychle jak bylo tak také pominulo. Plnit někomu šťastná přáni bylo od té doby prokletím, protože bez něj jsem byla smutná. Štěstí smutek provází jeden druhému však zavází.

KONEC

příště: Škola pro chytráky zřejmě koncem týdne