Škola pro chytráky 15.díl

Zase mám spoždění to je teď u mě na denním pořádku. Moc se omlouvám za zdržení, teda těm co se uráčejí se ke mě doplaznout a číst. Je vás pomále, ale já si vás vážim, aspoň to nejde na prázdno :) Taky by měl koncem června vyjít nový update ve hře SF momentálně se můžeme těšit na akci u houbaře +20% hub navíc :) a zlatý víkend ten vždy potěší :D

Na FBstránkách sem se taky opozdila s povídkou Zachraň můj osud, nějak se to propadá co :D No rozhodně sedím u noťasu a budu se snažit ještě dnes díl sepsat a pokud možno zveřejnit s chybama no jako vždycky :D Kdo neví co je to za povídku tady jí nenajdete .) je čistě u mě na fb stránce malá ochutnávka...

p.s včera jsem neměla nápad na pokračování proto se to odkladá na dnešní odpoledne pokud bude chuť psát 30.5.2015

Část z prvního dílu :

Prodavač se nevracel. V obchodě se mimo mě nikdo nenacházel, bylo mi to dost divné. Pár váhavých kroků mě utvrdilo v tom, že tu jsem sama. Vzadu se něco pohnulo. Většinou se do ničeho nepletu, ale tohle bylo moc zvláštní. Další krok následoval a já viděla na konec obchodu, kde začínal sklad. Mihnutí a bouchnutí zadních dveří mě utvrdil v tom, že se něco děje. V tu chvíli se něco stalo. Nedokážu to vysvětlit, jen sem stála na místě a poslouchala zvláštní šum, který mi nedovoloval jít dál. Šum listí šeptající slova varování, kterým jsem rozuměla. Vyděsilo mě to. Moje odvaha vzala za své a já pomalu vycouvala ven na ulici. Cítila jsem někoho vedle sebe, ale nikdo tam nestál a přece mě doprovázel....

No a konečně Škola pro chytráky 15.díl :)

---

Podívala jsem se znovu a opravdu Kei tam stále seděl. Proč ho nemůžu poslat třeba ke všem čertům? Moje utrpení se s každou sekundou blížilo ke konci, jak slastně se poslouchalo poslední zvonění. Oddechla jsem si, až když Kei zmizel někde mezi šatnama. Byl to dlouhý den odfkla jsem si a šla automaticky dlouho chodbou přímo do malé pracovny předsedy tříd. Klíče zachrastily v zámku na prázdno. Ono je odemčeno? Nakouknutí nepřicházelo v úvahu, určitě na mě čekal. Rychle, potichu a hlavně nenápadně jsem se vypařila jak z haly tak z budovy školy, kde na schodech neseděl nikdo jiný než Kei. Kdyby mohla přistála by mi na hlavě tak tunová cihla za mou blbost a nepozornost.

"Konečně jdeš, čákám tady na tebe. Půjdeme spolu domů, máme stejnou cestu?" Ten bídák a ještě se tak pěkně usmál. Celej den byl jako horor a tohle má bejt jako třešnička na dortu? "Odmítám." Vmetla jsem mu do tváře a mazala zpátky do školy zahrnout se papíry a lejstry ke schválení. Kdyby tak Aki věděla, že doběhnout oknem do kanceláře je lepší, než jít přes budovu školy. Hmm aspoň občas můžu zdrhnout před těma husama, ale u Aki to platí obráceně tu budu nahánět, až se zblázní. Vydýchal jsem se v kanclu a čekal, až dorazí.

Tohle nebyla dobrá volba, zůstala jsem stát na prahu kanceláře s klíčema v ruce. "Tak se do toho pustíme?" Pomrkával na mě Kei od mého stolu kde se pohodlně rozvaloval v křeslea mě začalo být horko.

Ještě nikdo nebyl tak odporně vlezlej jako on! Co je zač, proč mě pořád pronásleduje, když já se mu chci vyhnout. Ani jsem nevěděla, že mě posadil do křesla a položil přede mě několik štosů k schválení a sedl si na druhou stranu. " Začneme Aki?" Znovu se na mě usmál a to mělo špatný účinek na můj mozek. Netušila jsem co mám dělat. Jediná věc, která mě napadala byl útěk, ale nebylo kudy, jen dveřma, což byl docela problém. Kei totiž seděl přímo v cestě za mou svobodou. Asi to tušil. "Hele Aki nevím co ti je, ale jestli tohle neuděláme do zítřejšího odpoledne tak máme velkej problém." Podíval se na mě tak vážně a tvrdě. Byla to změna vidět ho v zodpovědnějším světle. Moje obavy se vypařili a mozek naštěstí odendal cedulku mimo provoz a začal fungovat.

Ve dvou nám to kupodivu šlo jak na běžícím páse a práce ubývalo. Poslední list byl zařazen a já si protáhla, už tak dost ztuhlá záda od dlouhého vysedávání a naklánění nad stížnostmi. Pár mi jich Kei sebral, prý abych nebyla moc zatížená. Jednalo se spíš o ty horší případy a já tak mohla v klidu razítkovat schválení a zamítnutí doslova prkotin. "Aki, moc děkuju a můžeš jít já to tu zvládnu." Sám mě vystrčil za dveře a zůstal ve vnitř. Bylo to trochu divné, ale je pravda, že ho ještě moc neznám a nevím co od něj mohu očekávat mimo ztrapnění před celou třídou. Vlastně mě to teď přišlo k smíchu. Chovala jsem se opravdu jak malá. Dnešek končil s rozporuplnými pocity a vidinou lepšího zítřku. Cestou mi to nedalo a ještě jednou jsem se podívala na školu, kde svítilo jediné okno. "Keji." Uniklo mi z úst samovolně a hned následovalo povzdechnutí. "Co budu dělat?"

P.s

To jsem sama zvědavá co mě zas napadnadne za blbost do dalšího dílu nezabíjejte mě :D

Uděláte mi radost, když se juknete i na fb stránku, ale klidně nemusíte :D a komet no tak ten beru nebo hvězdičky :D