Zachraň můj osud 4-6. díl

Zachraň můj osud 4.část

Jako vítr jsem prokličkoval mezi mraky. "Musím jí zachránit." To bylo mé hlasité odhodlání souznějící jak se srdcem tak s myslí.

"Zadrž Dare!" Ozval se přede mnou známí hlas.
"Můj pane." Zastavil jsem na prvním mraku a poklonil se.
"To čemu se snažíš zabránit stejně příjde. Je to předurčeno v jejím osudu."

"Já ji chci zachránit." Polknul sem a přidal si trochu kuráže, abych si nepřipadal před svým pánem tak malý a bezvýznamný.

"Hmm zajímavé a co tě k tomu vede Dare? Máš nějaký důvod proč jí chceš pomoci, i když si svou jednu šanci promarnil před pár dny." Pán věděl všechno a podle toho jak měl zamračenou tvář se dalo odhadnout, že jsem překročil svou hranici anděla brány. Každému smrtelníkovi mohu pomoci jen jednou o ostatní se starají strážci. Nemělo cenu si něco namlouvat pán vše věděl.

"Okouzlila mě svou smířeností s osudem." Přesně tak jsem to v ten den cítil. Dalo se přesně vyčíst jak špatně to nese, ale také to, že je se svým osudem smířená. Všechno se na mě navalilo jako, kdybych četl v otevřené knize její obavy, její odhodlání i bojová povaha. Věděla, že prohrává, ale i tak se dál snažila a to mě přinutilo ji obdivovat. Obklopena temnotou, ale ze srdce ji zářilo světlo jako poslední naděje.

"Rozumím ti. Viděl jsem to zkrz tebe, ale je to proti mému příkazu, kdy strážce brány nesmí zasahovat do práce anděla strážného!"

"Stejně jí pomůžu, ať se vám to líbí nebo ne!" Tohle nemůže to nevidí jak na tom je!
"V tom případě tě stihne trest." Zvolal pán a zmizel.
Já už se rozhodl. Střemhlav jsem se pustil přímo k zemi.

Zachraň můj osud 5.část

"Stihne tě trest!" Rezonovala mi pánova hrozba v uších, ale nemohl jsem se zastavit. Křídla ještě přidala na tempu.

---

Vítr mi čechral pírka a s každým mocným máchnutím jsem se blížil k zemi. Létaní mě vždycky okouzlilo a vítr mi dodával sílu snažit se letět ještě rychleji. Každý můj sval byl natažený a připraven k akci, kdy budu přibrzďovat a pomalu skládat pírko po pírku k sobě. Vždycky jsem se nemohl toho krásného pocitu nabažit. Proplouvat okolo bouřek, slunit se téměř u slunce a nebo se proletět nad mořem. Nevím, proč zrovna teď vzpomínám na to jaké je to mít křidla, když v tom mě bodlo v zádech. Něco se dělo, ale já nevěděl co. Jedno pírko se uvolnilo a sletělo přímo k zemi za ním následovaly další. Máchání křídel bylo pro mě čím dál obtížnější. Něco ve mně se přetrhlo. Následoval prudký pád.

Něco jsem zaslechla. Ten samí šum, kterému jsem rozuměla v obchodě. Přerušilo to můj tok myšlenek a aniž bych chtěla donutilo mě to vstát z křesla, kde jsem byla doteď schoulená. Šeptající vítr byl blíž a blíž. Nedokázala jsem odolat a musela ho pronásledovat. Moje nohy začaly utíkat sami od sebe. Rychle ven z domu, aniž bych věděla kam mám namířeno. Proběhla jsem okolo několika domů, kde už léta nikdo nežil. Šeptání mě vedlo do zastrčených uliček, kde nebylo vidět mimo odpadků a polorozpadlých stavení nic neobvyklého. Nikdo se sem neodvážil jít sám, ale já nemohla čekat, ono ani nebylo na koho, když mě všichni nechávali na pospas osudu. "Je tady někdo?" Můj hlas se odrazil od slepé uličky a několikanásobně se opakoval. Otočila jsem se k odchodu, když šeptání větru zesílilo, aby náhle utichlo. Podívala jsem se k nebi a pak zpátky na zem. Najednou někdo ležel přímo vprostřed slepé uličky. Pár kroků a ocitla jsem se u zraněného muže….

Zachraň můj osud 6.část

Chvíli jsem zůstala stát na místě. Bylo to divné, ale asi se to mělo stát. Popojít pár kroků k neznámému muži se pro mě stalo obtížné. "Uhm jste v pořádku?" Naklonila jsem se k ležícímu neznámému. Nebylo mu vidět do tváře, ale vyzařovala z něj temnota, kterou jsem cítila. Natáhl ke mně ruku, abych mu pomohla. Nějak sem vycítila, že mu jí nemám podávat a co nejrychleji se snažit utéct. Tahle situace se mi vůbec nelíbila. Sám se zvedl a stoup si do stínu, kde jsem neměla možnost spatřit nic víc, než obrys postavy. Dostala jsem strach a do srdce se mi vkrádala panika. Nebylo kudy utéct. Ulička tímhle končila a on stál přímo v cestě. V tuhle chvíli jsem si připadala tak ztracená a opuštěná jako nikdy dřív. Nebyla možnost, že by se tu někdo ukázal a pomohl mi z téhle situace, která pro mě nemá dobrý konec.

Zostražitěla jsem ve chvíli, kdy pro něco šáhl do kabátu halícího celou jeho postavu. Kapání vody z okapu na popelnici mě nutilo odpočítávat vteřiny, které utíkali pomalým tempem. Nevím jak dlouho jsem naproti němu stála, ale bylo to jako nekonečnost. Nohy se začaly třást společně s ledovatěním prstů. Vkrádala se mi zima do celého těla.

"Pojď ke mně!" Ozvalo se trpkým a drsným hlasem, který jsem ignorovala a jen zavrtěla hlavou. Slova z úst by strachem stejně nevyšla. Byl to můj konec? Přemýšlela jsem o své samotě a utěšovala se, že takhle to bude možná lepší.

V dálce jsem zaslechla tichounký šepot větru...

Brzo přibude nový dílek :) doufám, že se líbilo :)