Škola pro chytráky 19.díl

Stihla jsem to napsat ještě dnes, jen nevím co vám sem hodím přistě zase nic nebudu mít :D Leda novou povídku to by se nějaký dílek o čarodějnici našel :D asi si to nechám na jindy ... pěkný počtení :D

Na chvíli jsem se zastavila, abych si odpočinula. Školní pozemky byli rozlehlé a za nima se rozkládal obrovský les. Něco mě nutilo jít stále blíž k hustě rostoucím stromům za obzorem a hledat usilovněji než předtím. Pomalu se začínalo ochlazovat s nástupem blížícího se podzimu. "Aki co tady děláš?" Vynořil se mezi stromy Hiro a zíral na mě. "Co myslíš ? Hledám toho pitomce! Jen tak si zmizí a neřekne ani slovo." Zlost ze mě jen sálala, že bych mu nejradši vrazila pár facek. Předseda a chová se jako malé dítě. Najednou se z lesní dáli ozvalo zaskučení. "To je Kei!" Hiro se podíval nad les kde bylo vidět, že leknutím vzlétly ptáci. " Musíme si pospíšit jinak máme velkej problém." Přidala jsem se k němu a běžela co mi síly stačily.

---

Kdesi v lese:

Bylo mi nějak divně, ten pocit se stupňoval. Oči pálily víc jak rozpálené uhlíky a donutili mě ronit krvavé slzy. Nedalo se to vydržet. Moje sebeovládání pěstované několik let vzalo za své a ohrada, v které jsem doposud držel tuto moc na uzdě se prolomila. Nedalo se s tím nic dělat ani to zastavit. Celé to mnou procházelo a dělalo si co chtělo. Můj vzdor slábl a místo něj nastupovalo něco, co mělo zůstat navždy ukryto a pohřbeno. Za víčky se zrcadlily dvě temně rudé oči, které kmitaly ze strany na stranu. Jejich reflex se zdvojnásobil a pozorovací schopnost se stala kompletní. Neexistovalo nic, čeho by si mé oči nevšimly. Rozum se stavěl na odpor jen malou chvilku, než se propadl do temnoty. Právě v tomto okamžiku jsem nevěděl co se semnou děje….

První skupina:

"Myslíš, že ho najdeme?" Měl jsem takový pocit, že se něco děje, ale Hinátě to nemůžu říct. Byla vystrašená a stále se pevně držela mého loktu. Les houstnul a ještě ke všemu bylo pod mrakem, kdy hrozil každou chvilkou déšť. "Hinato vrátíme se?" Navrhnul jsem a podíval se na rychle se blížící tmavé mraky. "Dobře Naruto." Bylo mi jasné, že z tak dlouhé chůze, hledání a volání musí být unavená a navíc nám došla voda a počasí nebylo příznivé. Prodrali jsme se zpátky přes houštinu a narazili na vyšláplou pěšinku vedoucí přímo ke škole. Trochu jsme zrychlili tempo. Na obličej mi dopadla první kapka, když Hináta vklouzla do budovy školy. Ještě chvíli jsem postával na dešti a vyhlížel ostatní, protože podle Hináty se ještě nikdo z nevrátil. Nezbývalo, než čekat jestli někdo z kamarádu nebude úspěšnější než my.

"Hiro! No tak Hiro počkej na mě!" Chtěla jsem zakřičet nahlas, ale byl příliš daleko a díky běhu můj hlas slábl. Prodírat se lesní houštinou bylo takřka nemožné. Kdo to tu neznal musel být stejně unavený a poškrábaný jako já. Hira jsem ztratila z dohledu úplně. Nikde se nehnul ani lísteček, na moment jsme se zastavila a nabrala do plic čerství vzduch vonící po dešti. Hned mi došlo, že každou chvíli bude pršet. Opět následoval běh z posledních kapky energie, abych našla Hira. Nereagovala jsem na další škrábance, které kvapem přibývaly na rukou a nohou ani pavučiny mi nezabránili v tom pokračovat dál. Les se začal utřiďovat a já mohla zahlédnout polorozpadající se domek. Hiro stál v díře, kde dřív museli být dveře. Ze vnitř se ozvalo zlostné vrčení…