Zachraň můj osud 8.díl

Tentokrát trochu delší dílek snad těch pár řádku navrch nebude vadit :D Tenhle díl je mezi ploty jak já říkam nic se z něj nedovíte,ale v příštím třeba jo, protože no protože a nic neřeknu :D koukejte si to přečíst přece vám to neprozradím :D Pro celý članek klik :)

Darius :

"Kde to jsem?" Otázka vyzněla v prázdné ulici na zmar. Nikde ani živáček. Pomalu jsem vstal a snažil se narovnat. Záda okamžitě zabolela a pálila jako čerstvě rozžhavený pohrabáč. Nebylo vůbec jednoduché udržet rovnováhu. Bolest pomalu ustupovala, až se mi povedlo pořádně postavit, ale na vratkých nohou to byla zátěž. Být bez křídel se stalo něčím co jsem doposud nemohl postrádat.

---

Jak bylo dříve jednoduché porozevřít bělostná křídla, která mě odnesly kam jsem chtěl. Musím si zvyknout, že odteď je nemám, nemohu se spoléhat ani na svou moc. Přemýšlení mi zabralo dost času a mezitím sem si procvičoval každý krok, kterého jsem byl ve svém stavu schopen. Rány na zádech byli moc čerstvé, i když se hojily nesmírnou rychlostí stále mě v nich bodalo. Moje jistota se zvětšovala a nakonec se zrodil i plán co budu dělat dál. Pomohu potřebným a určitě si vzpomenu, proč jsem byl potrestán.

Oprýskané zdi, ohořelá okna. Připadalo mi, že jsem spíš u Darka za branou než na zemi mezi lidmi. Počkat jak je možné, že tohle si pamatuju?

"Darku?" Zkusmo jsem zavolal k nebesům, ale on se neukázal vlastně necítím ani andělskou auru natož tu z pekla. Stal jsem se snad člověkem? Letmí pohled do okenního skla, které silou vůle drželo v urvaném rámu jsem si byl jist, že jsem stále jeden z nich. Zůstala mi božská krása a moc, o které smrtelníci nesmí mít ani tušení. Můj odraz v okně byl o trochu víc lidský než v nebi. Lehce zvlněné vlasy světle hnědé barvy se leskly jako čistá vlákna hedvábí, i přes otrhaný oděv byla vidět postava bez sebemenšího kazu. Jen mé oči nabraly nádech černé tmy místo jemné modré, která učarovala každého, kdo se do ní zahleděl.

Nebylo zvykem, abych něco jedl nebo pil, ale po delší chůzi jsem si připadal vyčerpaný a žíznivý. Štěstí mi přálo a já se konečně vymotal z bludiště polorozpadlých kdysi krásných domů. Svalil jsem se u domovních dveří malého domečku a vyčerpáním usnul.

V domku:

Vstala jsem z křesla a šla ke dveřím. Hlas šeptajícího větru se ke mně vracel sice nebyl tak silný jako předtím, ale slyšela jsem ho. Odemkla jsem a vyšla na zápraží, kde byl opřen kdosi v otrhaných cárech. Jeho tvář halila poloroztrhaná kapuce. Znenadání se počasí zhoršilo a začala průtrž mračen. Neznámého jsem se snažila vzbudit, aby se někde ukryl, ale vůbec nereagoval. Nezbylo mi nic jiného než ho z posledních sil dotáhnout k sobě do domku….

.... Konec dílku další bude až naprší a uschne :D lépe řečeno až se mi bude chtít a to se snad začne i něco dít :D stejně sem nikdo nechodí číst :D básnit v povídce hergot to se nedělá :D