POVÍDKYODKAT

Pro mě vzpomínková, takže není zcela rýmovaná... Proleženina v polštáři, tvůj stín co mě provází, když se otočím je pryč, navždy odchází, loučí se, odlétá … teprve pak mi dochází, že se na mě bude dívat z povzdálí. Hlídat moje chybné kroky a pády, nedočkám se žádné rady. Odlétá daleko … ale zůstává ve vzpomínkách. Pára v zrcadle kreslí tvojí tvář, jen přibyla okolo zář…. Vždy budeš žít v srdci mém, sny obráti se v zem.

Tenhle díl jsem měla rozpracován takže nebylo tak těžké ho dopsat. Stále mi to nejde jak bych chtěla. Snad brzo další díl něčeho ... . Podíval jsem se dolů a zaměřil pozornost na Dariusovu auru. Byla slabá, teď by ho přepralo i pekelné novorozeně, ale hlavní bylo kde byl. Jsi přesně tam kde si chtěl být. Uchechtnul jsem se a šel otravovat Adru. Rozčilovat jí, bylo pro mou temnou duši, něco jako denní chleba. Vlastně je dobře, že Dar je na zemi a nechal mi jí tady. "Adro ještě jsem se chtěl zeptat…" Přibližoval jsem se k ní jako panter ke kořistí a hned mě odpálkovala, aniž bych dořekl co jsem měl na mysli. "To máš za to, že mě otravuješ pff." Odfrkla si a zmizela za nebeskou bránou, kam nemůžu ani nakouknout. Mnul jsem si oteklou tvář od Adriny facky a sedl si do kouta vedle brány. Hlavně, že oni nám tam mohou načumovat, aniž by se jim něco stalo. "Andělé mě štvou!" Zahulákal jsem směrem kam zmizela Adra a místo ní vešla pohotovostní nouzová stráž. No tak ...

Doufám, že se dám zase do psaní stále se mi nedaří vrátit se plně zpět... Byla chyba na tebe se smát. Byla chyba s tebou se do křížku dát. Jinak bych nevěděl jak milovat. Jak se mám pak svého srdce vzdát? Byla chyba někam tě brát. Byla chyba něco si přát. Nikdy jsem si neměl s city hrát. Teď bych se měl o tebe prát? Srdce říká, že bych se měl do boje dát… Byla chyba od tebe utíkat. Svoje srdce měla bych ti dát. Po tvém boku štěstí rozdávat. To je to co chci prožívat. Nehodlám se tě vzdát…

Ráno to vypadalo docela slibně. Nejdřív budíček před čtvrtou ranní, nakrmit naši smečku koček ano je to smečka zlobivců co neposlouchá a vydat se po tmě po schodech dolů. Cestou jsem narazila na dvě mrtvé myši, ještě že tak, občas je mají i živé, pochválila jsem naše lovce za to, že budeme muset znovu setřít schodiště a pokračovala ke dveřím a ven do zimy k autu. Úspěšně nastartovala a odfčela. Můj návrat se konal o trochu dříve, protože jsem nastydlá a z horečkou jsem se s těží doplácala v sedm ráno domu naštěstí tam nemusím trčet moc dlouho. Jen co jsem dorazila seběhli se naši kočičáři do kuchyně a bylo jim fuk, že mi není dobře a potřebuju si jít lehnout, prostě se dožadovali nového nandání dlabance. Silou vůle jsem naplnila mističky a šla spát co se dělo mezitím netuším a ono popravdě je lepší to nevědět. Po probuzení jsem šla znovu nandat kočkám do kuchyně a zkontrolovala pobíhající morče v kleci jak na něj dvě kočky čumí a snaží se ho dostat ven, asi si myslí, že je to taky myšk...

Víte v dnešní době můžete být originál na internetu, ale třeba v reálu jste obyčejní jako všichni ostatní. Kdysi jsem si všimla, že za počítačem můžete být za drsňáka nebo inteligenta prostě co chcete a nikdo nerozezná za co vlastně se vydáváte. Můžete o sobě říkat, že máte dobrou práci se skvělým platem nebo cokoliv jiného jen, aby jste pro ostatní byli zajímavý, ale v tom to není. Jak se dá poznat, že se lišíte? Jedině tím, že jste originál v obouch podobách. Nevím co jsem já, ale určitě se snažím být jedinečná, abych se vymanila. Znáte říkanku "Jdeme všichni zborem za tím prvním volem?" Od mala mi jí mamka říkala, a proto se snažím jít vždy svou pěšinkou, ale stále nejsem na velké cestě, proč bych měla být stejná jako všichni ostatní, když můžu být svá v klidu a v pohodě. Každá sebemenší odlišnost vás neškatulkuje do jednoho pytle a hlavně nedělejte ze sebe něco co nejste. Pak lžete předně sobě a vaše výjimečnost je fuč, pak to není správný směr kudy jdete jen stres a vzpo...