Škola pro chytráky 30.díl

Škola pro chytráky 30.díl

Posledně se Aki vypařila a nechala Keie dodělat práci v kanceláři. To by jsme ho neznali, aby za ní neběžel. Celkově skončí jako zamražený medvěd. Naštěstí Hiro rád pomůže a dokonce udělí pár rad jak by se měl chovat k Aki, než jí přestane bavit být pronásledována.

Snad jste se na tento díl těšili. Ráda píšu, ale potřebuju k tomu mít klídek. Čeká mě pečení cukroví no zítra mám svátek je stále tolik věcí co mám do vánoc udělat snad budu zvládat i psát. Mám tu novou žádost o zaktualizování alba na s2 no celkově chci aktualizovat celou sekci SF, takže info bude snad ještě přehlednější.

Teď k povídce, na kterou doufám čekáte :

---

"Hiro mě neutečeš!" Křičel za mnou Kei a snažil se běžet v promočeném oblečení. Rozmrznul nějak rychle, pomyslel jsem si a hnal se chodbou a odbočil doleva. Vím, že proti němu nemám šanci, ale v tomhle stavu bych mohl konečně vyhrát proti dravé šelmě. Keie jsem cítil těsně za sebou a sotva popadal dech. Ani nevím, kdy jsme vyběhli na hřiště rozprostírající se hned za školní budovou. Ohlédl jsem se, ale to byla chyba brácha mi dýchal doslova na krk a natahoval se po mě. "Příště .. ti uteču." Zadýchaný jsem se vzdal vlastnímu bratrovi. "Než tě roztrhám na takhle malý kousky co si tím myslel?" No jo jistě Kei a ta jeho tvrdá palice nic nepochopil a to jsem si myslel, že ve zmraženém stavu bude dávat větší pozor. "Nebudu to opakovat dvakrát. Čím míň to chápeš, tím víc se já bavím, ale nemusí to dopadnout vždycky tak dobře." Viděl jsem jeho nechápavé oči a to mi stačilo k tomu, abych se smíchy svalil na trávník.

"Co je ?" On to vážně nepochopil. To se nedalo. "A ty seš nejlepší student na téhle škole?" Máchnutí rukou směrem k budově bylo asi zbytečný, ale co kdyby náhodou nepochopil ani to.

Najednou vidím u jednoho sloupu schovanou Aki. Rychle jsem se odvrátil a Keie směroval na druhou stranu. Vypadala docela vystresovaně asi potřebuje chvíli klid a já se jí ho pokusím na chvíli dat, pak Keie nezastaví nic.

To bylo o chlup pomyslela jsem si a otočila se k odchodu dřív, než bude pozdě. Hiro je opravdový kamarád a snaží se mi to ulehčit, ale dělá si nepříjemnosti u Keie. Přemýšlím co dál a najednou stojím doma v pokoji. Nevnímám ani mamku jak na mě kouká a rentgenuje co mi je. "Víš co Aki, když máte všechno hotové co kdybychom si vyjeli na víkend na výlet?" Usmála se na mě a já věděla, že mi vidí na samé dno duše. V očích mi zajiskřilo a moje špatná nálada uletěla oknem. "Tak se mi líbíš. Běž si zabalit pár věcí zítra tě vyzvednu ve škole." Byla jsem moc ráda, ale na druhou stranu měla obavu. "Neboj vím jak tě odvézt, aniž by o něčem věděl." Mrkla na mě spiklenecky. Jak to jenom dělá? Podezřívavě jsem nadzvedla obočí, ale nakonec je to jedno hlavně, že odjedeme.

Rychle najíst, napsat celkovou zprávu a spát to byl můj večerní plán, kdyby mi někdo nezačal házet na okno kamínky. Nejdřív jsem to ignorovala a snažila se pokračovat ve psaní, ale nedalo se to vydržet donekonečna. Otevřela jsem okno a myslela, že tam bude Kei , ale to jsem se spletla. "Mine co tady děláš?" Kopal nohou do kamínku a nepodíval se nahoru do okna. " Víš no já….já chtěl bych s tebou o něčem mluvit. Šla by si dolu?" Zaprosil jako kotě vyhozené za dveřma. Povzdychla jsem si a došla ven před dům. Naproti se mihla postava za záclonou, ale bylo mi to jedno, ať si myslí co chce.

"Co by si potřeboval Mine?" Zeptala jsem se s nejhezčím úsměvem, který umím a mimo mamky každý roztaje. Min se začal červenat jak školák a sotva slyšitelně se zeptal. "Mohla by si mě doučovat z matiky?" Sklonil hlavu a čekal na odpověď. Potěšilo mě to, ale než jsem stihla odpovědět vylezl bubák v podobě Keie….