Dračí prokletí 3.díl

Dračí prokletí 3.díl

Kdysi draci napadli členy mojí rodiny a všechny, až na mě roztrhali na kusy a já se na to musela dívat škvírou v podlaze rozpadajícího se obydlí. Když konečně draci odlétli, vzpamatovala jsem se a běžela do vesnice pro pomoc, ale všichni se ke mě otočili zády a tak se celý život protloukám. Ještě dnes když už jsem téměř dospělá se mi zdají noční můry o napadení draků a od té doby jsem sama a bez pomoci.

---

Jednou viděla přilétat modrého draka a obdivovala jeho krásné šupiny a barvu a pomyslela si: Něco tak nadpozemského nemůže působit bolest a utrpení lidem. Dodala si ještě trochu odvahy a sbalila pár osobních věcí a vydala se na cestu. Tady jí stejně nic nedrželo. Kousek od domu se ještě naposledy otočila a zadívala se na hroby svých rodičů a bratra, tím pohledem se s nimi rozloučila a minulost nechala za sebou. Začala se vzdalovat hlouběji do lesa, až se ztratila v houštinách. Nevěděla kde to vlastně je, ale něco jí našeptávalo, že tady není sama.

Otočila se dokola jestli neuvidí nějakou cestičku a nebo skulinu, aby se dostala skrz houští a měla štěstí, zrovna narazila na řidší trnité šípky, když se konečně vymotala na mýtinu byla samí šrám a trn, jak jí keře nechtěli pustit z jejich sevření. Trošku si urovnala potrhané oblečení a otočila se, přímo před ní seděl drak a zrovna vypouštěl z tlamy ohnivé koule. Hned se polekala. Nechtěla hned utéct, aby si drak nemyslel, že běží pro pomoc. Sedla si tedy dost daleko od draka i ohně a třela si ruce, aby se jí trochu zahřály nevypadal na to, že by jí chtěl sežrat. Ze škrábanců jí vytékala krev a sem tam byl ještě zapíchnutý trn.

Zaros dobře cítil dívčiny emoce, úplně z ní čišel strach a obrovská bolest, tím vzbudila u draka zvědavost a plno otázek, které mu vířili hlavou. Proč neutekla, když mě uviděla ? a další Kam asi jde takhle sama, neztratila se snad ? Cítím z ní strach, ale také velké odhodlání, kde se to v ní bere ? Nejhorší na tom bylo, že Zaros sám nevěděl na co se má zeptat, protože delší dobu s nikým lidskou řečí nemluvil a nevěděl jestli panují ty samé zvyky jako před sto padesáti lety, kdy naposledy mluvil s přítem. Nakonec se odhodlal a zeptal se.

"Neztratila ses a nebo ti mám ukázat cestu do nejbližší vesnice?" Zeptal jsem se trochu zdrsnělým lidským hlasem, až sem se sám sebe polekal co to vlastně vydávám za zvuk. Dívka se trochu polekala, když drak promluvil, protože si myslela, že to neumějí a dorozumívají se jen myšlenkami. Draky hodně podceňovala. Zřejmě budou i dost chytří zauvažovala a neměla se k odpovědi. Zaros začal podupávat tlapou, až ze stromů padalo listí. To konečně přinutilo dívku promluvit místo toho, aby utekla dolů do vesnice.

Jediné co jí nepřišlo právě divné je sedět tady a zírat na krásně modrého draka.

Čas utekl jako voda a pomalu se stmívalo. Nakonec se dívka rozhodla promluvit na trpělivě čekajícího draka. "Proč jsi tady draku?"

Drak se natáhl na zemi a začal dívce odpovídat na všechny otázky a co jich bylo. Postupně se ptala snad úplně na všechno, dost mu to připomínalo sebe, když byl ještě malí dráček a chtěl všechno vědět. Ostatní draci Zarose vyháněli, ať jde zkusit plivat ohnivé koule a pořád se neptá, že se vše včas dozví. To bylo před nějakými pětseti lety pokud se pamatoval správně.

Zaros se zadíval na svou novou kamarádku a v tom mu došlo, že už je skoro tma. " Budu muset letět měj se tady pěkně, třeba se ještě někdy potkáme." Rozloučil se drak a ještě než roztáhl křídla, aby mohl vzlétnout zapálil poblíž hromádku klestí, aby dívce nebyla zima. Ona za ním mávala, když se odrazil od země a vzlétl do oblak.