Zachraň můj osud 25.díl
Zachraň můj osud 25.díl
Minule se nám Amor trochu zcvoknul, takže ho musela Duchna vrátit zpátky do reality včas. Ona za to zaplatila svou duší, protože používat zaříkání prastarých předků něco stojí… Jak to bude dál v nebi a co bude s Amorem ? To si pro vás schovávám snad se vám moje povídky líbí a zvu vás na další čtení.
"Adro chci jít sám. Já.. já ji nemůžu nechat jít!" Chytila mě za ruku a donutila zastavit a otočit se na ní. "Přesto co si mi udělal bych ti chtěla pomoct. Vím co použila za zaříkávání.!" Zařvala mi těsně u ucha, až mi zazvonilo v uších a přitom se rozsvítilo i v hlavě. "Ty víš kde je?" Přikývla a táhla mě zpátky tentokrát k jejímu domu, kde si v rychlosti sbalila pár věcí. "Jdeme?" Vyrazil jsem bez odpovědí a hnal se k bráně. "Amore!" Adra stála na opačné straně u dešťových mraků. Zrovna se plnily vodou a vedle si braly několik blesků. Adra se opatrně naklonila a něco jim pošeptala. Nevím co tam dělala, ale zřejmě se něco dověděla, protože jí svitlo v očích. Mávla mrakům a šla dál. Rychle jsem přidal do kroku a přidal se k ní. "Co víš a já ne?"
"Vím jak jí najít, ale k tomu někoho potřebujeme." Polknul jsem na prázdno a vyschlým hlasem zaskřehotal. "Koho?" Přešli jsme od deštných mraků až po krupobití a lijavec. Za ním byla už jen nicota co uzavírala nebe z druhé strany, než byla brána. "Ducha temnoty." To nemůže myslet vážně. "To myslíš toho co mě dovádí k šílenství a přetrhává šípová vlákna, aby lidi místo spolu skončili na dně a sami?" Líp bych to neřekla. "Tak vidíš, že ho znáš." Sladce se na mě usmála a já tušil, že moje mastička na obracení nálady pomalu vyprchává, až přestane účinkovat úplně asi mě Adra roztrhá. Moc vlídně to tam nevypadalo, ale nakonec jsem udělal ten pomyslný krok a byl pohlcen temnotou. Adra mě chytila za ruku, abych se od ní moc nevzdaloval. Nevím jak to udělala, ale já neviděl ani na špičku nosu, když se před náma začala rozsvěcet malá světýlka. "Už tam budeme." Špitla a dál se prodírala hustou vlhkou mlhou. Byla tu lezavá zima, když mi po těle naskočila husí kůže. Na povrchu se utvářela ledová krusta, po které jsem se skoro smekl, aniž bych věděl kde začíná nebo končí. "Adro seš si jistá, že je to dobrej nápad?" Sevřel jsem její ruku těsněji a snažil se nepanikařit. "Chceš najít Duchničku nebo se vzdát a nechat jí svému osudu?"
Nadechl jsem se mrazivého vzduchu a zcela se koncentroval a uklidnil. Tady se nemůžu zastavit to bych si nikdy neodpustil. "Já ji zachráním, jdeme!" Adra mi dodala odvahu. Nevím co bych bez ní vlastně dokázal a v tu chvíli mi to došlo. "Ty jsi normální." Dravčí pohled jejich jiskrných očí, který mi dává vědět, že až tohle skončí tak si to budu muset vyzobat do posledního drobečku. "A co sis myslel s tamtou povahou bych nedošla ani k mrakům a hned bych se vrátila. Byla jsem hodná, ale někdy to škodí." Od toho okamžiku jsme nemluvili. Na jednu stranu jsem byl rád, že je to zase ta odvážná Adra, ale na druhou jsem se trochu bál. Co bude, až se vrátíme? A co když se nevrátíme?
Držel jsem Adru za ruku a tápal za ní a s každým krokem jsem se více nořil do myšlenek. V hlavě se mi tvořily bubáci velkých rozměrů a nedával jsem vůbec pozor. Adra mě strhla na stranu. Nevím co se stalo, jen to že ležíme oba na zemi a ani nevím kde je dole a kde nahoře. Světla zmizela, aby je vystřídala zář z jeskyně....
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)