Škola pro chytráky 33.díl
Škola pro chytráky 33.díl
"Aki tak jdeme?" Min si ničeho nevšiml a tak jsem ho tiše následovala do jedné z volných učeben. Vlasy mi spadaly do obličeje a já tomu byla ráda. Nikdo nepoznal, že mi sklouzávají slzy po tvářích. Gestem ruky jsem je setřela a snažila se napřímit hlavu a narovnat, už tak ztuhlá ramena. Nevím co mám dělat a než mě něco napadlo byli jsme v učebně, kde si Min rozložil tabulky a rýsovací pomůcky. Nezbylo nic jiného, než přetrpět domluvenou hodinu doučování a pak se snažit něco dělat. "Je to správně?" Ptal se mě zrovna Min. "Ne není!" Vyštěknutí mi vylétlo z úst dřív, než jsem se mohla ovládnout. "Všechno je špatně." Mluvila jsem dál a narychlo uložila vše do tašky. Já to takhle nenechám ten blbec mě nebude ignorovat.
Mina jsem nechala v učebně s vykulenýma očima a nechápavým výrazem ve tváři a běžela chodbou přímo do kanceláře. Minulo mě několik holek z prvního ročníku, které se pochechtávaly. V té chvíli mi to bylo jedno.
Najednou se mi moje reakce zdály pomalé, jako bych stála na místě a chodba neměla konce. Konečně jsem prošla okolo poslední nástěnky kde byli dveře do kanceláře předsedy tříd. Sáhla jsem na kliku a snažila se utišit tlukot srdce a rychlí puls. Otočit klikou pro mě znamenalo vstoupit do medvědího doupěte, kde nejsem vítaná. Vezmu za kliku, ale bylo zamčeno. Opravdu tam nebyl jak jsem se přesvědčila po odemčení vlastním klíčem u něj nikdo neví jestli nepříjde třeba oknem. Kam mohl jít? Musím ho najít dnes a nebo nikdy. Nějak jsem vycítila, že tohle je moje poslední možnost. Po zamknutí kanceláře se mi chtělo brečet ještě víc, než odpoledne, ale teď na to nebylo ani místo ani čas. Já to přece dokážu utvrdila jsem sama svojí mysl.
Kdo to zase zvoní? "Aki co tady děláš?" Byla zadýchaná a zdálo se, že brečela. "Je Kei doma Hiro?" Vypravila ze sebe tak rychle, až bych to přeslech. "Ne není. Udělal ti něco, co se děje?" Bez odpovědi se rozeběhla pryč. Co jí to zase udělal? Někdy bych ho rád nakop, i když je to můj bratr. Zakroutil jsem hlavou a šel si pro bundu. Ve stavu v jakém Aki byla jí nemůžu nechat jen tak hledat. " Aki počkej na mě, pomůžu ti!" Ani neslyšela, že na ní volám. Bez cílně běžela dál poháněná neviditelnou silou jinak to nebylo možné, prostě jsem jí nedoběhl a nakonec se mi ztratila z dohledu. Snad bude v pořádku i bez mé pomoci. Někdy je lepší se do všeho nemíchat a nechat tomu čas. Byla jako moje sestra nechci, aby se jí něco stalo pomyslel jsem si a vracel se domů. Stejně by mě zajímalo co se mezi nima zase stalo. Z parku se vynořil Sasuke taky celí zachmuřený. "Ahoj nevíš náhodou co se stalo mezi Keiem a Aki?" Opatrně jsem se zeptal přeci jen to byl postrach na celé škole. "Hm.. řekl bych, že Kei se k něčemu rozhodl a přestal Aki nahánět. No a Aki byla nejdřív ráda a teď není." Shrnul mi to pěkně to musím uznat. " Díky za informace." Myslel jsem, že Sasuke domluvil, ale on pokračoval. " Myslím, že ty dva si to potřebují vyřešit mezi sebou, nemá smysl se jim do toho míchat." Tomu říkám odhad. Mávnul na mě a šel si po svém a já se vydal taky rovnou domů.
Kdesi mezi parkem a lesem..
Kde může být? Vždyť jsem prohledala všechno v okolí kam sem se mohla dostat. Zarazila jsem se a znovu zhodnotila situaci. Kdybych byla Kei schválně bych si zalezla někam kde mě nikdo nenajde. Zmapování cesty trvalo jen nepatrný mžik okem. "Tudy." Zavelela jsem sama sobě, abych měla dost sil vyjít strmí kopec okolo propasti. Těsně nad vrcholem začalo pršet a přidala se mlha, že by se dala krájet. V tom nepatrném, nestřeženém okamžiku mi uklouzla noha a já padala a padala….
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)