Dračí prokletí 4.díl

DRAČÍ PROKLETÍ

To byl zvláštní den pomyslela jsem si a přihrnula na hromadu trochu listí co schodil drak ze stromů. Nebude mi zima usmála jsem se jen tak sama pro sebe a přiložila na oheň. Zapadla do listí s usnula klidným ničím nerušeným spánkem. Poprvé od té doby se neukázaly noční můry.

"Aaaa hmm to už je den?" Promnula jsem si oči. Okolo mě vykukovaly zvědavé veverku a vzadu za mýtinou byl slyšet potok. Vstala jsem a sundala pár listů zapletených ve vlasech. Prohrábla si je a svázala do uzlu. Naberu vodu ještě do lahve a půjdu dál za drakem.

Rozhodla jsem se, že půjde vstříc svému osudu a ten mě směřoval k zapomenuté hoře, kam včera drak odletěl. Slunce na cestu mi svítilo.Za celou cestu draka nikde ani nezahlédla. Měla o něj strach jestli se mu něco nestalo. S obavami si opět ustala na mechu, ale nemohla usnout a tak se jen dívala na noční oblohu a pozorovala hvězdy.

---

Ani Zaros ve své jeskyni nemohl usnout pořád musel přemýšlet o zvláštním setkání s dívkou a nemohl uvěřit tomu, že si zas povídal s někým z lidské rasy, je to tak dávno, kdy se mu to stalo naposledy a začal si přeříkávat slova v lidské řeči, ale moc mu to nešlo, protože ho dlouho nepoužíval. Draci se mezi sebou dorozumívají v myšlenkách a když už otevřou tlamu je to kvůli tomu, aby chrlili oheň. Mohl sice nahlédnout do kterékoli mysli, ať to bylo zvíře a nebo člověk dokázal porozumět dokonce i přírodě. Takový dar souznění s přírodou mají jen ti nejsilnější draci, takže jsem se dost divil, když jsem před časem vycítil počasí podle stromů a nebo trávy.

Jednou jsem letěl nad sady poblíž nějaké vesnice a zřetelně slyšel stromy naříkat pod tíhou jablek, když jsem to slyšel poprvé hrozně mě to vyděsilo. Takto se toulám v myšlenkách během noci ve které spánek nepřicházel a to už se mi pěkně dlouho nestalo. Nakonec se vzpomínkou na dračí město, které musel opustit usnul. Další ráno dělal to co předešlí den a už ho nebavilo sedět na zadku a ani se neproletět, ale co mohl dělat jiného, když potravu měl zajištěnou v ohradě na pěkných pár týdnu. Začal trochu víc prohlubovat vodní potůček, kterým si obstaral vodu blízko svého domova. Začal rýt drápem do země a zvětšovat strouhu, když zaslechl úplně tichounké šeptání, sklonil se tedy, až k zemi, aby zjistil kdo a nebo co to k němu promlouvá. Svým velkým okem rozpoznal na zemi malé klíčky trávy po kterých šlapal a ty ho prosili, aby po nich nedupal těmi obrovskými tlapami. V mysli se dotknul jejich roztřesených myšlenek strachu a uklidnil je. Přestal s práci a pořádně se rozhlédl po okolí, aby zjistil, že údolí v kterém předtím nic nerostlo se začíná zelenat. Tráva se opět ozvala "To všechno díky tobě, celé roky jsme čekali jako malá semínka v hlíně a protože si sem přivedl vodu ožíváme." Děkovala tráva drakovi, který se smál, až se začala skála otřásat. Byl šťastný, když mohl pomoci tomuto prokletému údolí kde předtím nic nerostlo, až s toho dostal pořádnou žízeň a šel se napít k tůni. Nabral pár loků do tlamy a chtěl spolknou, ale něco ho šimralo a tak musel vyplivnout vodu, až se zakuckal. Na zemi v kaluži vody ležely tři ryby. Drak se dal do přemýšlení, kde se tady vzali a pak ho napadlo, že zřejmě připlavali strouhou, až sem.

Zadíval se blíž do vody, až si smočil čumák a velkým okem spatřil na dně jezírka nakladené jikry a asi ještě deset velkých kaprů. Napadlo ho místo, aby prohluboval strouhu kudy voda přitéká od velkého vodopádu. Měl by spíš zvětšit jezírko, aby se tady kaprům dobře žilo to byla jeho další dobrá myšlenka, hned na to si uvědomil, že tady vlastně uvízli a nemají se jak dostat zpátky. Začalo se stmívat a tak si další úvahy o zvelebení kraje ve kterém žil nechal na další den.

Mezitím dívka narazila v lese na smečku vlků a snažila se ubránit svými vlastními silami, ale moc se jí to nedařilo spíš poštvala vlky, kteří jí pronásledovali, až do hlubokého lesa. Kam se hnula všude jí byli na stopě a narozdíl od ní nevypadali vůbec unaveně, za to mě už docházel dech při rychlém běhu do kopce, na jeho vrcholu stál obrovský strom, který měl rozrostlé kořeny snad do všech stran.

Neváhala jsem moc dlouho a začala po nich lézt ke středu stromu a pak po silných větvích až do koruny stromu. Vlci se snažili vyškrábat za ní jak cítili svou kořist, ale než se stihli pořádně chytit na kořenech stromu a jejich tlapky s ostrými drápy nechávali hluboké rýhy v kůře stromu. Nakonec to vzdali a zůstali stát na místě a čekali kdy spadne dolů. Ta se snažila co nejdéle udržet na místě, ale protože předtím pršelo byli větve porostlé mechem hodně kluzké a tak měla co dělat, aby nežuchla přímo doprostřed vlčí smečky pod sebou. Opatrně přelézala z větve na větev a každou chvilku se jí prosmekla noha na kluzkém povrchu, ale nakonec se jí podařilo dostat na opačnou stranu kde nebyli vlci, za to tam čekalo ůplně něco jiného…..