Škola pro chytráky 35.díl

Škola pro chytráky 35.díl

Kei je uvězněn ve svém těle jako vězeň ducha medvěda a nemůže nic dělat. Snaží se nazpět ovládnout co mu patřilo, ale zatím bez výsledku. Aki padá střemhlav dolů do propasti. Jak to asi dopadne ?

Kei

Medvěd se v mém těle zastavil. To jsem udělal já? Radost mě hned opustila. "Blázne mě nezastavíš." Znovu se rozešel, aniž bych cokoliv zmohl. Skoro jsem ztratil naději. Zaplatím vysokou cenu za tak malou chybu. Nikdy jsem se s ním neměl vsázet o svoje tělo. Lituju toho víc, než bych si dokázal přiznat. Znovu se ozval hlas Aki. Naléhavý, vyděšeny, vzdávající se.

---

To mi dodalo trochu energie. Nehodlám se jen tak vzdát bez boje. Takhle to nemůže skončit!!! "Já tě porazím." Medvědí duch se mi jen vysmál. Sice jsem to říkal, ale doteď se mi nepodařilo nic. Pomalu se moje já stahovalo a vytrácelo do tmy.

"Kei!" Skoro jsem zmizel, když na mě někdo zavolal. Byl to Hiro. Proč zrovna on? Tolikrát jsem mu ublížil, aniž bych chtěl. Bylo mi z toho smutno. Nechci se na to dívat. Otočím se znovu ke tmě, která se mě skoro dotkla a chtěla stáhnout dovnitř. "Kei ty se chceš vzdát?" Postavil se před mé tělo ovládané medvědím duchem. Uteč šeptal jsem a rychle ucukl před tmou a vracel se ke světlu. "Uteč!" Já to vážně řekl. Povzbudilo mě to a pustil jsem se do boje proti mocnému medvědovi. "Kei vydrž. To vyhraješ! Jsi můj bratr, moje krev." Pokřikoval venku a uhýbal ranám a ostrým drápům. Černý medvěd bojoval s bratrem zatímco já čelil silnějšímu bílému. Boj se odehrával v mysli, ale i tak po mě hodil ledové botce. O kousek mě minul. Doteď jsem si ani neuvědomoval, že to co jsem dělal byla vlastně síla medvědího ducha. To on mi propůjčil sílu, když jsem byl na dně. To on mě naučil jak přežít. Vlastně jsme se tak trochu sžily a spolupracovali. Ta spolupráce se vždycky vyplatila, až na pár posledních pokusu, kdy se snažil ovládnout mé tělo.

Medvědí duch viděl můj tok myšlenek. Všechno co jsem si právě v hlavě utřídil se promítalo jako na plátně. Okamžiky štěstí i bolesti se prolínaly a utvářely můj život spojený s ním. Podíval se na mé průhledné já, které sláblo každou vteřinou a pomalu se vytrácelo. Tento boj stál moc energie, která mě opouštěla a nová nepřicházela. V pařátech držel další zmrzlé střely. Čekal jsem, že to budou poslední a já dobrovolně odejdu z tohoto těla. Venku byl Hiro pod plnou palbou, kdy na něj šlehaly plameny. Hiro se téměř dotkl svého limitu, ale nevzdával se. Viděl jsem několik popálenin a z pod košile stékaly kapky krve. "Vzdám se a opustím své tělo, když necháš Hira jít." Ještě nikdy mě medvědí duch neposlechl a vždy, když mohl dělal si co chtěl. Střely z ledu se začaly rozpouštět. "Ale něco za něco? Hm.."

"Co můžeš chtít víc? Vzal si mi všechno." Neudržel jsem se a moje kolena klekla. Nevím jestli vyčerpáním nebo tím, že jsem uznal jak silný duch ve skutečnosti je. Venku držel Hira pod krkem, ale víc mu neublížil jen si ho držel dál od těla. "Já bych chtěl..KAMARÁDA." Podíval se na mě a já jen otevřel pusu dokořán. Doslova vypadal jako štěně, kterému právě berou jeho oblíbenou hračku. Pustil venku Hira a pařáty se měnily na ruce. "Já si tě docela oblíbil, až na těch pár medvědich uklouznutí." Řekl jsem a při vstávání se podlomily nohy a zavrávoral jsem a nakonec upadl. Medvěd se ke mně sklonil a pomohl mi na nohy. On vlastně není ani tak zlý, jen je moc sám. Během té chvíle okolo nás zazářila aura. Něco nás propojilo a já věděl, že se mám na koho spolehnout.

"Aki ona.." Medvěd nedořekl a vyrazil.