Škola pro chytráky 36.díl
Škola pro chytráky 36.díl
"Aki ona.." Nestihl jsem doříct a medvěd pustil Hira a vyrazil. Bylo jedno jestli mu v cestě stály větve nebo keře. Vše drtil při cestě ke skalnímu převisu. Na mém těle přibývaly škrábance a pohmožděniny, ale v tuhle chvíli mi bylo úplně jedno co se stane. Aki. To ona byla důležitá, kdyby se jí mělo něco stát nemohl bych žít. Moje i medvědí mysl byla propojená a já byl ve stavu, kdy mě nevadilo, že ovládá tělo. Byl jsem vyčerpaný a na pokraji svých sil z našeho předchozího boje. "Zachraň Aki." Zašeptal jsem a začal se ztrácet.
"To ti nedovolím. Ne teď, když jsme přátelé Keii!" Rychle mu docházela energie. Nezaváhal jsem ani chvilku a rozhodl se darovat mu to nejcennější co mohu. Problémem se stával čas. V mysli se Kei nezmohl na nic, jeho tělo ochabovalo. "Vydrž při vědomí. Nejdřív zachráníme Aki. K tomu potřebuju, aby ses hýbal. Bez tebe to nejde!" Slabé přikývnutí na víc se nezmohl. Prohodil jsem si kožich z hnědého na bílý. Uvnitř oheň zahříval Keie a venku se mi hodil led a mráz. Jedním skokem jsem se dostal ke kráteru a druhým do něj skočil.
Nebylo vidět dna, ale někde tam dole byla Aki. Sám bych jí nezachraňoval, ale věděl jsem, že pro něj je nezbytnou součástí života. Čím hloub padám tím větší tma se rozhostila okolo. Přepnul jsem zrak na noční vidění, abych se těsně vyhnul výčnělku ve skále. Důležité bylo jak zachránit Aki tak neroztrhat Keiovo tělo na kusy, bez něj bude cokoliv zbytečné. "Kei? Vydržíš ještě chvíli?" Propojení našich myslí se z ničeho nic přetrhlo jako tenká nit, která víc nevydržela. Stále jsem mohl s Keiovím tělem hýbat, ale začínal jsem propadat panice. Tohle je možná to poslední co pro něj mohu udělat, než zmizíme. Pokud odejde odejdu také.
Byla blbost šetřit si energii na jindy. Otevřel jsem dvěstě let našetřenou sílu. Moje rychlost se zdvojnásobila a já mohl rychleji prohledat kráter. Pomalu jsem tušil, že se blížím k jeho dnu a použil ledovou střelu jako brzdu před nárazem. Rychle prohlédnu dno, abych nezasáhl Aki ledem. Podíval jsem se znovu, ale nikde nebyla. Z ledové masy jsem začal utvářet úchyty pro šplh nahoru. Ona tu musí někde být. Další úchyt a ještě jeden. Šplhaní postupovalo dost rychle a noční vidění pomáhalo prozkoumat, teď už pořádně okolní ostré stěny. Sem tam se nacházel ostrůvek, který jsem prošel. Tělo se pohybovalo čím dál pomaleji, i když jsem Keie zahříval bylo jasné co bude následovat. Musím si pospíšit a dostat se pryč. Při výstupu se mi ukázal kousek kráteru a za ním prohloubenina. "Aki tady jsi!" Moje vrčení se neslo, až nahoru. Opatrně jí zvednu do náruče. Jindy bych její váhu necítil, ale v téhle chvíli Keiovo tělo nemělo žádnou sílu. Chvíli jsem se soustředil a pak vypustil ledovou smršť. Rázem nás to odneslo nahoru. Položím Aki, abych se mohl trochu vzpamatovat a začít rituál. "Keii jdu na to." Stisknul jsem naše dlaně v mysli a odříkával přísahu. Pevně jsem doufal, že i když je Kei mimo bude to fungovat.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář :)