Škola pro chytráky 39.díl

Škola pro chytráky 39.díl

Ať hledali jak chtěli po Keiovi a Aki se slehla zem. Každý den vyjížděli tam, kde ztratili stopu, ale vše bylo marné. Neustálé vyptávání nikam nevedlo. Nikdo neviděl nic neobvyklého. Na policii je dali do záznamu o pohřešovaných osobách a nahlásili to v nemocnicích, tím pro ně veškerá práce končila. Každý den vyjížděli a vraceli se smutnější a unavenější.

Aki po několika dnech :

"Hach, hach hach …"

"Probrala jste se?"

---

Z černé tmy mě cosi lákalo za světlem, když mě hruď zabolela takovou bolestí a náhlím šokem nádechu. "Bolí to." Šeptla jsem a pootevřela oči. Hustá mlha přehozená jako závoj se pomalu rozpouštěla a místo ní zaútočilo ostré světlo. Někdo se nade mnou nakláněl. Něco říkal, ale já nerozuměla ani slovo. Pohnout rukou bylo nemožné nešlo to byla jako přikovaná. "Je vzhůru doktore." Zaslechla jsem po chvíli útržek z konverzace a opět mě zahalila tma.

"Děkuji skvělá práce převezte jí vedle." Dost mě vyděsila. Oddechl jsem si a šel se konečně vyspat. Ona a Kei byli v kritickém stavu a hrozilo, že se neproberou. Kei to nakonec zvládl hned po převozu, ale ta dívka. Vypadalo to, že se neprobere. Je silná přesně jako moje žena. Vždycky mě dokázala zkrotit za každé situace je dobře, že jí má Kei po svém boku. Potřebuje se o někoho opřít. Prošel jsem halou a zastavil se u jednoho z pokojů. Průhledná stěna mi dovolovala pozorovat syna jak se pomalu zotavuje. Hojil se, až moc rychle. Nikdy jsem neviděl tak rychlou regeneraci těla. Ani já to nesvedu a čím víc stárnu tím je obnova pomalejší. "Doktore váš syn je skoro v pořádku." Obrátil se na mě jeden z podřízených, který měl za úkol ho hlídat. "Já vím. Pokud ho tu necháme o den déle celé to zboří a dostane se ven." Podřízený zůstal zírat na pohublého mladého muže za sklem. "Je ještě bledý, ale plný síly. Víte co musíte udělat." Přikývl a zmizel za rohem. Během pár vteřin se do místnosti dostal uspávací kouř. Syn dopadl na zem omámen. Muži vběhli dovnitř v maskách. Zvedli tělo a zahalili jeho tvář plátěným pytlem. Vynesli ho ven. "Počkejte. Vyrostl jsi. Žíj svůj život lépe, než já synku. Můžete jít." Zase ho opouštím stejně jako před lety. Kdo mohl tušit, že zdědí geny z experimentu, který zasáhl jen mě z celého výzkumného týmu. Byl čas jít spát.

Kei :

Byl jsem raněný a sám v uzavřeném pokoji. Hlas se odrážel od stěn, kdykoliv jsem promluvil a nebo volal Aki do doby, než jsem se zapotácel a vysílen upadl na postel. Hodinu za hodinou mi v žilách kolovalo víc síly. Pak jsem to uslyšel. V mé hlavě se odrážel obraz černobílého medvěda. Už nebyli dva, ale jeden. Z polovice mrazil z druhé pálil jako rozžhavené uhlíky. Bratrská dohoda byla ujednána a já tak utekl před jistou smrtí. "Děkuji ti." Řekl jsem nahlas vděčný za svůj život. Medvěd se schoulil a dodával mi teplo a energii, kterou jsem potřeboval. Vidím, jak se zranění a šrámy zavírají jeden po druhém, jako by nikdy nebyly a po nich zůstává hladká a neporušená pokožka. Zapnul jsem si košili. Musím se dostat ven a zjistit co je s Aki. Medvěd vstal a já věděl, že jí našel. Byla tu na tomhle místě. Musím se dostat ven, musím jí najít a utéct. Medvěd se pohroužil do meditace a schraňoval kolem sebe každý kousek energie, aby byl silnější a vytrvalejší. V okamžiku, kdy skončil mě něco ochromilo. Upadl jsem do spánku a nevěděl o světě.

"Zastavte auto vyndáme ho. Mělo by to stačit jsme dost daleko od ústředí a kousek od jeho rodného města." Nikdo nás ve tmě neviděl.