POVÍDKYODKAT

Škola pro chytráky 40. díl Drnčení auta na chvíli ustalo a někdo otevřel dveře. Ovanul mě studený vzduch. Chytili mě za ruce a nohy, aniž by si někdo všiml, že se pomalu probírám. Stále omámený jsem se nedokázal dostat z pout ani si sundat pytel z hlavy. "Máme ho nechat tady?" Slyšel jsem zřetelně ochraptělí hlas, z kterého byla cítit cigareta s vůní mentolu a jakási divná nasládlost. "Zase hulíš jak komín. Típni to, než ho dostaneme dost daleko od silnice." Houknul další muž. Najednou se mnou hodili a já se ocitl v trávě. Byla ještě mokrá od rosy, která mě dokonale probrala. Rychlé kroky se vzdalovali jak jen mohli. Zahrčení motoru a hvízd pneumatik byl signálem, že jsem tu sám. Co mi to dali? Medvěd ve mně ještě spal, ale já byl plně vzhůru a snažil se pohnout rukama. Oni mě nesvázali, ale ochromili celé tělo. Ruce se pomalu hnuly a snažily se sundat pytel z hlavy. Reakce těla byly pomále, ale s každým pohybem se vracely do normálu. Medvěd uvnitř mě se probral. ...

Dračí prokletí 7.díl V minulé díle se Zaros přemístil do obydlí ve stromě. Původně to neměl v plánu a chtěl nechat tu dívku jít, když ji vyléčil zlatým prachem, ale nakonec mu to nedalo a zhmotnil se přímo před ní. Píšu to po delší době tak snad na ni navážu správně. "Kdo jsi a proč mi pomáháš?" Zvědavost opět zvítězila nad strachem z někoho cizího. Podívala jsem se pořádně na svého zachránce. Vypadal dost mladě, ale jeho modré oči vyzařovaly moudrost a zkušenost světa. Čekala jsem hůl nebo klobouk, ale tenhle nic takového neměl. Vypadal dost zvláštně zrovna tak jako toto ukryté místo. Něco mě přinutilo se dívat, aniž bych chtěla. Omšelý kabát a košík, v kterém při pohybu cinkly lahvičky jedna o druhou. Přišel mi povědomí, ale nemohla jsem si vzpomenout. Znám ho a nebo ne. Tvář trochu zarostlá a vlasy neupraveně rozházené do stran jako neposedný černý havran. Vrásky kolem očí a na čele vyzařovaly zkušeností a opatrností. "Jsem Zaros lesní čaroděj a poutník." Za ty l...

Manželem proti své vůli 6. díl "Promiň, neublížila sis?" Deris mě držel v náručí a jistil před pádem. "Ne jsem v pořádku. Nic se nestalo." Můžeme jít dál proplulo mou myslí. Deris nic. Díval se mi do očí a stále mě svíral okolo pasu. "Už to není daleko jdeme." Podařilo se mi říct nahlas, ale s ním to nehnulo. Byl jako očarovaný a přikovaný zároveň. Chytila jsem jeho ruku a pomalu jí dávala pryč, když mě znovu pevně sevřel. "Co je to s tebou? Pusť mě." Usmála jsem se, až mi zajiskřilo v očích. Opětoval úsměv a pustil mě. "Vážně jsi v pořádku?" Stále měl připitomělý výraz ve tváři a okolo očí malé vějířky vrásek od starosti a úsměvu. "Jsi roztomilý." Uniklo mi z úst a pohladila jsem ho po kaštanových jemných vlasech a letmo po tváři, jako by se ho dotklo pírko a rychle odlétlo. Na cestě jsem vyčarovala kopulky se světlem, aby viděl na cestu. Já znala každý kořen a větev, ale on je tu poprvé. Měla jsem to udělat, už když se smrák...