Škola pro chytráky 40.díl

Škola pro chytráky 40. díl

Drnčení auta na chvíli ustalo a někdo otevřel dveře. Ovanul mě studený vzduch. Chytili mě za ruce a nohy, aniž by si někdo všiml, že se pomalu probírám. Stále omámený jsem se nedokázal dostat z pout ani si sundat pytel z hlavy. "Máme ho nechat tady?" Slyšel jsem zřetelně ochraptělí hlas, z kterého byla cítit cigareta s vůní mentolu a jakási divná nasládlost. "Zase hulíš jak komín. Típni to, než ho dostaneme dost daleko od silnice." Houknul další muž. Najednou se mnou hodili a já se ocitl v trávě. Byla ještě mokrá od rosy, která mě dokonale probrala. Rychlé kroky se vzdalovali jak jen mohli. Zahrčení motoru a hvízd pneumatik byl signálem, že jsem tu sám.

---

Co mi to dali? Medvěd ve mně ještě spal, ale já byl plně vzhůru a snažil se pohnout rukama.

Oni mě nesvázali, ale ochromili celé tělo. Ruce se pomalu hnuly a snažily se sundat pytel z hlavy. Reakce těla byly pomále, ale s každým pohybem se vracely do normálu. Medvěd uvnitř mě se probral. "Jak to, že jsi usnul? Na tebe uspávadla neplatí pokud si dobře vzpomínám." V hlavě se medvěd napřímil a vysušil oblečení nasáklé od ranní rosy. "Sám si s tím lámu hlavu bratříčku. Nikdy na mě nic nepůsobilo. Jen jeden muž to kdysi dokázal." Byl jsem zvědaví jako ještě nikdy. "Tvůj otec. Jen on věděl, že jsem v tobě uvězněn a dokázal tě udržet naživu, než se rozhodl odejít." Můj otec dávno zemřel. Máma mi to kdysi řekla a víckrát o něm nepadlo ani slovo. Zeptej se své matky, ale podle mě žije a byl tam. Cítil jsem stejnou krev. Medvědí krev, která volala po osvobození a brzo se dostane ven. Víš co jsem slyšel, než mě uspali ? Medvěd nečekal na svolení a v mé hlavě se ozvala věta : "Počkejte. Vyrostl jsi. Žíj svůj život lépe, než já synku. Můžete jít." To nemůže být pravda, jak by mohl opustit mou matku a mě, když čekala bratra. Zemřel. Určitě nežije, proč by jinak odcházel a nechal nás samotné? Na to se musíš ptát jinde. Odvětil a pohroužil se do meditace stopaře a já přesně věděl co začal hledat.

Rozhlédl jsem se okolo a hledal Aki. "Ona zůstala uvnitř, cítím na kilometry a vím, že není nikde v dosahu ani v autě nebyla." Snažím se uklidnit svůj vzrůstající hněv z její ztráty. Musím uvažovat, než něco udělám, ale bez ní jsem si připadal poloviční a nezkrotný. "Byla? Žila, když mě uspávali?" Se strachem jsem čekal na odpověď. "Ano cítil jsem, že jí bije srdce, ale nebylo to nijak silně… mohla zemřít a nebo žít." Oschlé rty se semkly do linky a popraskaly. Nepatrné kapičky krve je opět zbarvily do červena. Suché polknutí a beznaděj prostupovala celým tělem, ani medvěd se neměl kam ukrýt pod tak silným náporem emocí. Kei na místě zkolaboval. Zůstal jsem ho strážit, než abych převzal vládu nad tělem a snažil se sehnat pomoc, když byla na dosah.

"Támhle někdo leží. Pojeď." Ťukla jsem Sasukeho do přilby a ukázala směr. Sjel se skútrem na polní cestu a pomalu zastavoval. Nechal mě u stroje a šel se podívat. "To není možný. Ino svolej všechny a volej záchranku. Našli jsme ho." Volal na mě Sasuke. "Vážně je to Kei?" Hopsala Ino radostí na místě a vyťukávala hromadnou zprávu. Mezitím přijela sanitka a Keie naložila. Tentokrát jsme jeli hned za nima, aby nedošlo k nějaké ztrátě. Na louku přijela policie a začali to tam pročesávat a hledat stopy.

V nemocnici se každý chtěl ptát, ale nejdřív bylo potřeba Keie vyšetřit. Po shledání doktorky byl v pořádku, ale chtěli si ho tam nechat den na pozorování. "Kei, zlato co se stalo? Kde jsi byl tolik dní?" Ptala se mamka a celá banda co si doteď šuškala utichla včetně Hira, který stál u mamky a držel jí za ruku.

"Já nevím ani jak jsem se tam dostal. Našli Aki ? Co je s ní?" Sasuke zakroutil hlavou.

"Ani stopa. Jen čáry od auta na silnici." Já to tak nenechám. Najdu jí. Musím.

"Kam se chystáš?" Zeptal se Hiro, když viděl, že vstávám z postele.

"Musím jí najít."

"Nejsou žádné stopy. Nikdo neví, kde ses tam vzal." Medvěd ve mě se probral z hledací meditace.

"To bych netvrdil." Dravčí výraz v mých očích nikoho nenechal na pochybách.